Jiddu Krishnamurti texts Jiddu Krishnamurti quotes and talks, 3000 texts in many languages. Jiddu Krishnamurti texts

První a poslední svoboda: Předmluva, Aldous Huxley

Člověk je obojživelníkem, žijícím současně ve dvou světech: v daném, ale i ve světě jím samým vytvářeném - ve světě hmoty, života a vědomí, ale i ve světě symbolů. Ve světě myšlení používáme nejrůznější systémů symbolů - jazykových, matematických, obrazových, hudebních, ritualistických. Bez takových symbolových systémů neměli bychom žádného umění, žádné vědy, zákona, filosofie, ba ani zárodku civilizace; jinými slovy: byli bychom pouhými zvířaty. Symboly jsou tedy nepostradatelné.

Jenže symboly - jak je dokazuje bohatě historie nejen našeho, ale i každého jiného věku - mohou se stát osudnými. Uvažujte např. doménu vědy na jedné straně a svět politiky a náboženství na straně druhé. Myslíce v termínech a jednajíce podle prvních symbolů, došli jsme - v malém měřítku - k chápání a ovládnutí některých základních sil přírodních. Myslíce v termínech a jednajíce podle symbolů druhé skupiny, používáme těchto sil, jako nástrojů k masovému vraždění a kolektivní sebevraždě. V prvním případě byly osvětlující symboly dobře voleny, opatrně analyzovány a postupně přizpůsobeny vynořivším se faktům fyzické existence. V druhém případě symboly nevhodně vybrané nebyly nikdy podrobeny důkladnému prozkoumání, nikdy nebyly tak přizpůsobeny, aby harmonizovali s fakty, vzešlými z lidské existence. A co bylo ještě horší, tyto šalebné symboly byli všude přijaty s nezaslouženou úctou, jakoby z nějakých záhadných důvodů byly skutečnějšími, než ony skutečnosti, které představovali a k nimž se vztahovaly. V souvislostech politiky a náboženství se na slova nenazírá, jakoby zastupovali věci a děje, třeba ne zcela dostatečně, naopak věci a děje tu slouží jako zvláštní zobrazení, ilustrace slov.

Až doposud bylo symbolů realisticky používáno jen v těch oborech, které se nám nezdály být nejvýš důležitými. Ve všech situacích, do nichž jsme se svými impulsy dostali hlouběji, trvali jsme na užití symbolů nejen snad nerealisticky, ale přímo modlářsky, ba dokonce šíleně. Výsledkem toho je, že jsme se stali schopnými vykonati činy zcela chladnokrevně a po dlouhé doby na hranici šílené zuřivosti, pudu nebo strachu. Protože lidé užívají symboly a klanějí se jim, mohou se stát idealisty, a jsouce idealisty, mohou přeměnit občasnou zuřivost zvířete v grandiózní imperialismus Cecila Rhodese a J.P. Morgana, občas se projevující připoutanost zvířete k jeho krajině, přeměnit v šílenou vypočítavost nacionalismu. Na štěstí však mohou též proměnit občasnou zvířecí laskavost v doživotní dobročinnost Elizabeth Fryové nebo Vincence z Pauly, občasnou zvířecí lásku k družce, druhu nebo mláděti, v rozmyslnou a vytrvalou spolupráci - jež až po dobu přítomnou se ukázala dostatečně silnou, aby uchránila svět před následky druhého, katastrofálního druhu idealismu. Bude i nadále s to zachránit svět? Tato otázka nemůže být zodpovězena. Vše, co lze říci je, že idealisté nacionalismu mají atomovou bombu ve svých rukách, přesila ve prospěch idealistů kooperace a dobročinnosti ostře poklesla. Ani nejlepší kuchařská kniha nemůže nahradit ten nejhorší oběd. Tato skutečnost se zdá být každému zřejmá. A přece: po všechny věky ti nejhlubší filozofové, ti nejučenější a nejbystřejší theologové stále upadali do omylu ztotožňování svých, čistě verbálních konstrukcí, s fakty, ba i do ještě ohromnějšího omylu, že si představovali, jakoby symboly byli něčím reálnějším, než skutečnosti, které zastupovaly. Jejich klanění se slovům se neobešlo bez protestů. "Jen duch", řekl svatý Pavel, "dává život, litera zabíjí". A proč, táže se Eckhart, "proč žvaníte o Bohu? Cokoliv o Bohu řeknete, je nepravda". A na druhém konci světa, autor jedné ze suter Mahajany ujišťuje, že pravda nebyla Buddhou nikdy hlásána, jelikož věděl, že ji musí realizovat každý vnitřně u sebe sama". Takové výroky byly pociťovány jako zkázonosné a důstojní lidé je ignorovali. A podivné, modlářské přeceňování slov a znaků pokračovalo bez zábran. Náboženství upadala, ale starý zvyk formulování věr a imponující víra v dogma trvaly dokonce i mezi atheisty.

V posledních letech logikové a sémentikové provedli velmi důkladnou analýzu symbolů v pojmech, v nichž lidé myslí, linguistika se stala vědou a dokonce lze studovati i předmět, který zemřelý Benjamin Whorf pojmenoval meta-linquistikou. To vše je sice velmi dobré, ale nestačí to. Logika, sémantika, linquistika i meta-linquistika - to vše jsou disciplíny čistě intelektuální. Rozebírají různé způsoby, správné i nesprávné, významné i nevýznamné, jimiž se slova vztahují k věcem, dějům a událostem. Nenabízejí však žádnou pomoc při mnohem základnějším problému, vztahu člověka, jakožto psychologického celku na straně jedné a jeho dvěma světy daného a symbolického na stravě druhé.

Všude na světě a za všech časů byl tento problém řešen znovu a znovu jednotlivými muži a ženami, ale ať psali nebo mluvili, nikdy nevytvořili systémy, neboť věděli, že každý systém se tu staví pokušení brát symboly příliš vážně, věnovat větší pozornost slovům než skutečnostem, která slova mají zastupovat. Jejich cílem nebylo někdy nabízet hotové připravené vysvětlení a všeléky, byla to snaha, přimět lidi k tomu, aby diagnozovali a léčili své choroby, přivést je k tomu, aby se dostali tam, kde lidský problém i jeho řešení docházejí k přímému prožití.

K tomuto svazku výběru ze spisů a zaznamenaných přednášek Krishnamurti člověk nalezne jasný, podle současného způsobu myšlení vyjádřený problém, základní problém člověka s výzvou k jeho řešení oním jediným způsobem, který může být řešen: každým jedincem pro sebe sama. Kolektivní řešení, k němuž mnozí tak houževnatě upírají svou víru, není nikdy dostačující. Abychom dosáhli porozumění bídě a zmatku, které jsou v nás a tedy i ve světě, musíme nejprve dosáhnout vyjasnění vnitřního a toto vyjasnění přijde jen se správným myšlením. Rozjasnění toho nelze organizovat, ani nemůžeme být předmětem výměny s druhými. Organizované, skupinové myšlení je pouze opakováním. Jasnost není výsledkem slovního zjištění, nýbrž intenzivní sebeuvědomění a správné myšlení. Správné myšlení není pouhým pěstěním intelektu, ani nespočívá ve shodě se vzorem, ať už jakkoli cenným a vznešeným. Správné myšlení přichází se sebepoznáním. Dokud neporozumíte sobě, nemáte základu pro myšlenku; bez sebepoznání to, co myslíte není pravdou.

Toto základní téma rozvíjí Krishnamurti od odstavce k odstavci: "Naděje je v člověku, nikoli ve společnosti a v systému, ani v organizovaném náboženství, ale v tobě, ve mně". Organizované náboženství se svými prostředky, prostředníky, svatými knihami, dogmaty, hierarchií a rituály, nabízejí jen falešné řešení základního problému. "Když citujeme Bhagavat Gitu nebo Bibli, nebo nějakou čínskou svatou knihu, tu jistě jen opakujete, že? A co opakujete není pravda, ale nepravda, protože pravda namůže být opakována". Nepravda může být rozšiřována, prohlubována a opakována, ale pravda nikoliv a když pravdu opakujete, přestává být pravdou a proto svaté knihy jsou nedůležité. Sebepoznáním a ne vírou v symboly někoho druhého dojde člověk k věčné skutečnosti, v níž je jeho bytost zakotvená. Víra v plnou skutečnost a vrcholnou cenu některého daného symbolového systému, nevede ke svobodě, ale k historii, k dalším z těch starých neřestí. Víra nevyhnutelně rozděluje. Máte-li víru, nebo hledáte-li zajištění v nekteré zvláštní víře, oddělujete se od těch, kteří hledají zabezpečení v nějaké jiné formě víry. Všechny organizované víry jsou založeny na oddělování, ačkoliv hlásají bratrství. Člověk, který úspěšně rozřešil problém svých vztahů k oběma světům, ke světu dat a ke světu symbolů, je člověkem, který nemá žádné víry. Vzhledem k problémům praktického života drží se řady pracovních hypotéz, jež vyhovují jeho účelům, avšak nejsou jím pojímány o nic vážněji, než kterýkoli jiný druh náčiní nebo nástrojů. A vzhledem ke svým bližním a ke skutečnosti, ve které jsou zakotveni, je ve vztahu přímého zakoušení lásky a pochopení, vhledu. Aby se uchránil od věr Krishnamurti nečetl svatých knih, ani Bhagavat Gitu, ani Upanišády. Ale my ostatní svatých knih též nečteme, držíme se našich oblíbených novin, časopisů a detektivek. To znamená, že přistupujeme ke krizi naší doby ne s láskou a pochopením, ale s "formulkami a systémy" a to ještě ubohými. Ale "lidé dobré vůle" nemají formulích. Formulky vedou nutně ke "slepému myšlení". Lpění na formulích je téměř univerzální. Je to nevyhnutné, protože "náš systém výchovy je založen na tom, co máme myslet a ne jak myslet". Jsme vychováni jako věřící činní členové nějaké organizace - komunismu, křesťanství, islámu, hinduismu, budhismu nebo freudovců. V důsledcích toho "odpovídáte na podnět, který je vždy nový, podle starého vzoru, proto vaše odpověď nemá patřičné platnosti, novosti, není čerstvá. Reagujete-li jako katolík nebo komunista, reagujete - neníliž pravda - podle vzorové myšlenky. Proto vaše odpověď nemá žádného významu. A vůbec nestvořil tento problém hindu, mohamedán, buddhista a křesťan? Tak, jako nové náboženství je zbožněním státu, tak staré náboženství bylo zbožněním ideje. Jestli budete reagovat na výzvu podle staré podmíněnosti, vaše reakce vás neuschopní, abyste pochopil nový podnět. Pro to, co je nutné udělat pro pochopení nové výzvy, nového podnětu, je svléci ze sebe úplně (úplně se zbavit všeho) co je v pozadí a postavit se nově v tvář výzvě. Jinými slovy: symboly nemají být pozvedány do třídy dogmat a na žádný systém nemá být pohlíženo jako na víc, než prozatímní opatření. Víra ve formule a činnost ve smyslu těchto věr nemůže přinést řešení našeho problému.

"Pouze tvůrčím pochopením nás samých může povstat tvůrčí svět, šťastný svět, v němž představy neexistují". Svět bez představ, bez idejí by byl šťastným světem, protože by v něm nebylo mocných, podmiňujících sil, jež nutí lidstvo, se pouštělo do činů nesprávných, byl by světem bez za svaté uznávaných dogmat, v jejichž jménu jsou ospravedlňovány ty nejhorší přečiny, zločiny a důmyslně odůvodněna ta největší bláznovství.

Vzdělávání, které nás neučí jak myslet, ale co myslit, je výchova, která vyžaduje vládnoucí třídu kněžskou a učitelskou. Ale již sama ta idea "někoho vést" je protisociální a protiduchovní. Tomu kdo vede, přináší ono vůdcovství uspokojení jeho žádosti po moci a těm, kteří jsou vedeni, přináší uspokojení touhy po jistotě a zabezpečení. Guru poskytuje jakýsi druh omámení. Avšak snad se někdo otáže: "Ale co činíte vy? Nepředstavujete pro nás rovněž gurua? Krishnamurti by odpověděl: "Rozhodně nejednám jako váš guru, jelikož především vám nepřináším nijakého uspokojení. Neříkám vám co máte dělat od okamžiku k okamžiku, nebo den ode dne, pouze vás na něco upozorňuji, příjmete-li to nebo zamítnete, to záleží jen od vás. A naprosto nic od vás nežádám, ani vašeho uctívání, ani vašeho lichocení, ani vašich urážek, ani vašich bohů. Neříkám než: toto je skutečnost, uchopte se jí, nebo ji nechte. A většina z vás ji nechá z toho zřejmého důvodu, že v ní nenalézáte uspokojení.

Co tedy nabízí Krishnamurti? Co je to, co můžeme přijmout - chceme-li, ale čeho si s největší pravděpodobnosti raději nevšimneme? Není to již systém věroučný, seznam dogmat, řada již hotových pojmů a ideálů. Není to vedení, ani meditace, ani duchovní řád, povznesení nebo nějaká forma inspiračních hesel a tlachů.

Je to snad sebeovládání? Ne, protože disciplína sebeovládání není opravdu cesta k vyřešení našeho problému. Abychom našli odpověď, musí se mysl otevřít skutečnosti, musí konfrontovat ono dané vnějšího světa a vnitřní svět bez předsudků a bez omezení. (služba bohu je dokonalá svoboda. Naopak: dokonalá svoboda je služba bohu). Staneme-li se ukázněnými, mysl nazažila nijakou radikální změnu, je to zase ono staré já, ale "připoutané, držené pod kontrolou".

Sebeovládání je v seznamu těch věcí, které Krishnamurti nenabízí. Mohl by snad nabízet modlitbu? Opět odpověď zní záporně. " Modlitba vám může dát odpověď, kterou hledáte, ale odpověď může pocházet z vašeho podvědomí, nebo ze všeobecného rezervoáru, skladiště všech vašich otázek. Odpověď ta není klidným hlasem božím. "Uvažujte", říká Krishnamurti, "co se děje, když se modlíte. Stálým opakováním určitých vět a kontrolou vašich myšlenek se mysl utiší, že? Alespoň vědomá mysl se utiší. Klečíte, jak to činí křesťané, nebo sedíte jako hindové a opakujete a opakováním mysl ztichne. V tom tichu dochází k jakémusi projevu. Projev něčeho oč jste se modlil, může vycházet z nevědomého, nebo to může být odpověď vašich vzpomínek. Rozhodně to není hlas skutečnosti; to proto, že hlas skutečna musí přijít k vám, je se nemůžete dovolávat, ani se nemůžete k němu modlit. Nemůžete ho přivábit do malé klece bohoslužbami, zaklínáním, obětováním květin, vzýváním, pokořováním sebe, ani pokořením se druhým.

Jakmile jste se jednou naučili triku, že dovedete uklidnit svoji mysl opakováním slov a že se vám dostane pokynů za onoho utišení, je tu nebezpečí, že - jestliže si nejste plně vědomí odkud tyto pokyny přicházejí - budete chyceni a modlitba se vám stane náhradou za hledání Pravdy. To, oč prosíte, toho se vám dostane, ale není to pravda. Jestliže potřebujete a prosíte-li, dostane se vám, ale nakonec za to zaplatíte".

Od modlitby přicházíme k józe, ale ani tu Krishnamurti nenabízí. Neboť jóga je koncentrace a koncentrace je výlučnost. "Stavíte zeď odporu koncentrací kolem zvolené myšlenky a pomocí této zdi chcete zabrániti ostatním myšlenkám". To čemu se obyčejně říká meditace, je pouze kultivování odporu výlučně koncentrace na ideu, kterou jsme si zvolili. Ale co je to, co činí volbu? Co je příčinou, že řeknete: toto je dobré, vznešené, pravdivé a ono ostatní že takové není? Zřejmě volba je stavěna na příjemném, na odměně, nebo za účelem dosažení něčeho; nebo je tu pouhá reakce na základě naší podmíněnosti či tradice.

Proč vůbec provádíte volbu? Proč nezkoumáte každý zájem? Namísto abychom tvořili odpor, proč se nezabývat s každým zaujetím, s každým podnětem, hned jak vznikne a ne se koncentrovat na pouze jediný zájem, na jedinou ideu? Ostatně, což nejste složeni z mnoha zájmů, což nenosíte mnoho masek, ať už vědomě či nevědomě? Proč vybírati jedinou a odhazovat všechny ostatní v boji, v němž vypotřebováváte všechny své energie, vytvářejíce současně odpor, tření, konflikt? Když však budete uvažovat o každé myšlence, jak vznikne, o každé myšlence, nejen o některých, pak tu není myšlenky. Ale je to ovšem svízelná práce zkoumat každou myšlenku, protože v té chvíli, kdy se v mysli zabýváte jednou myšlenkou, již se tam vsouvá druhá. Nicméně, jestliže jste vědom bez jakéhokoliv ovládání nebo ospravedlňování, uvidíte, že v tom případě, při pouhém prohlížení. pozorování oné myšlenky, druhá se nebude vnucovat. Jen když srovnáváte, zavrhujete, když ji činíte přibližnou - přicházejí další myšlenky.

Nesuďte, abyste nebyli souzeni;. Tato připomínka evangelia se netýká nás, našeho jednání, ve vztahu s námi samými o nic méně, než našeho jednání vůči druhým. Kdekoliv je kritizování, souzení, kde je srovnání a odsuzování, tam není místa pro otevřenou mysl, tam nemůže být svobody od tyranie symbolů a systémů, nemůže být úniku od minulosti a prostředí. Introspekce s předurčeným cílem, se sebezpytováním v sestavě některého tradičního systému resp. zákoník, podle požadavků, jež jsou někým považovány za svaté, ty nám nepomohou, ty nám nemohou pomoci. Je tu ona všepřesahující spontánnost života, kterou Krishnamurti nazývá "Tvůrčí skutečností" a která se odhaluje jako imanentní, sama sobě vlastní, jen když přijímající mysl je ve stavu "čilé, ostražité pasivity" nebo ve stavu "bdělosti bez vybírání". Pouze bezvýběrová bdělost může vést k nedvojnosti, ke smíšení opaků v totální pochopení a totální lásce. "Ama se fac quod vis" (doslovně: miluj a dělej co chceš). Jestliže milujete , můžete dělat co chcete. Ale jakmile začnete dělat jak chcete nebo co nechcete, poslušen nějakých tradičních pojmů nebo systémů, ideálů nebo zábran - nikdy nedojdete lásky. Osvobozující proces musí začít u oné bezvýběrové bdělosti, nad tím co chcete i nad reakcemi vůči symbolovému systému, jenž vám říká, co máte nebo co nemáte chtít. S touto nevybírající bdělostí, jak proniká všemi za sebou jdoucími vrstvami ega a jemu příslušejícímu podvědomí, přijde láska a pochopení, ale jiného rázu než ona, v níž jste obyčejně znám. Tato bdělost - bez výběru v každém okamžiku a za všech okolností života - je tou jedinou skutečnou meditací. Všechny ostatní formy jógy vedou buď ke slepému myšlení, jež má za následek sebeovládání, nebo k některým druhům falešného samadhi. Pravé osvobození je "vnitřní svoboda tvůrčí skutečnosti". Toto není darem, musí to být objeveno a zažito. Není to přírůstkem, který si můžete přivlastnit k většímu oslavení sebe. Je to stav bytí, jako ticho, v němž není stávání se, v němž je úplnost. Tato tvůrčí schopnost nemusí nutně hledat svého vyjádření. Nemusíte být velkým umělcem, nebo mít posluchačstvo. Není to dar, ani výsledek vloh: může být nalezen tento nezničitelný poklad, kde se myšlenka osvobodí od chtivosti a osobní touhy po bytí, může být zažita jen pomocí správného myšlení a meditace.

Bezvýběrová bdělost nás dovede k tvůrčí skutečnosti, která leží na dně našich destruktivních pověr, ke klidné moudrosti, jež je tu vždy, vzdor naší omezenosti, našemu vědění, jež není než jinou formou nevědomosti. Vědění je záležitost symbolů a je bohužel příliš často překážkou na cestě k moudrosti, je na překážku odhalování sama sebe od okamžiku k okamžiku. Mysl, která došla ticha moudrosti, pozná bytí pozná co je milovat. Láska není ani osobní ani neosobní. Láska je láska, nepopsatelná nedefinovatelná myslí jako výlučná nebo nevylučující. Láska je svou vlastní věčností, je skutečná, nejvyšší, neměřitelná.

Aldous Huxley

První a poslední svoboda: Předmluva, Aldous Huxley

Jiddu Krishnamurti - první poslední svoboda nejvyšší svoboda túžba bdelosť viera strach ego čas Krišnamurti.

Jiddu Krishnamurti
první poslední svoboda nejvyšší svoboda túžba bdelosť viera strach ego čas Krišnamurti.

suntzuart

the 48 laws of power