Jiddu Krishnamurti texts Jiddu Krishnamurti quotes and talks, 3000 texts in many languages. Jiddu Krishnamurti texts

První a poslední svoboda: Co hledáme?

Co je to, co většina z nás hledá? Co každý z nás si žádá? Zvláště v tomto nepokojném světě, v němž se každý snaží nalézt jakýsi druh míru, klidu, štěstí a útulek, tu jistě je důležité objevit co to je, co se každý pokouší najít, co chce objevit. Ve světě, pronásledovaném vřavou, válkami, spory, hádkami, boji je zcela pravděpodobné, že chceme útulek, kde by mohl být jakýsi klid. Myslím alespoň, že toto většinou hledá. A tak chodíme od vůdce k vůdci, od jedné náboženské organizace ke druhé, od jednoho učitele k druhému.

Nuže tedy, je to snad štěstí samo jejž hledáme, či nějaké uspokojení, požitek, od něhož očekáváme, že nás přivede ke štěstí? Je totiž rozdíl mezi štěstím a uspokojením. Což můžete hledat štěstí? Snad můžete hledat uspokojení, ale jistě nelze nalézt štěstí. Štěstí, radost je odvozenina, je to jakýsi vedlejší produkt něčeho jiného. Musíme tudíž napřed nalézt, než se budeme věnovat ve svých myslích a srdcích hledáním něčeho, co vyžaduje značnou část rozvahy, pozornosti, vážnosti, myšlení a péče, musíme napřed nalézt, co to vlastně je, co hledáme, zda-li stav štěstí, nebo stav uspokojení, že? Obávám se, že většina z nás hledá uspokojení. Chceme, abychom na konci svého hledání došli naplnění, uspokojení.

Konečně, hledáme-li klid, pokoj, můžeme jej nalézt snadno. Stačí, oddáme-li se slepě nějaké věci, nějaké ideji a v ní přijmeme útulek. To sice ještě nerozřeší ten problém. Pouhá izolace uzavřením se v ideji není zbavení se rozporu. Musíme tedy opravdu najít co to je - vnitřně i zevně - co každý z nás potřebuje, čeho si vlastně žádáme. Ujasníme-li si to, nebude nám třeba někam chodit, k žádnému učiteli, k žádné církvi, k žádné organizaci. Je tedy naší nesnází, jak si ujasnit v nás samých vzhledem k našemu úmyslu, že? Může v nás být jasno? A uskuteční se toto prohlédnutí, budeme-li hledat, budeme-li pátrat po tom co říkají druzí, počínaje u nejvyššího učitele a konče u posledního služebníka páně v kostele? Je nutné jít k někomu, abychom to poznali? Ale to přece děláme, že? Čteme nesčetné knihy, navštěvujeme schůze, přednášky, rozpravy, stáváme se členy různých organizací, pokoušejíce se nalézt prostředek proti rozporům a bídě našeho života. Anebo jestliže to nevyzkoušíme, domníváme se, že už jsme to již našli, říkáme pak že ta a ta organizace, ten učitel nebo ta určitá kniha nás uspokojil. Našli jsme tam vše co jsme hledali, zůstali jsme v tom zkrystalizovaní a uzavření.

Což nehledáme za tím vším zmatkem něco stálého, trvalého? Něco co nazýváme skutečností, Bohem, Pravdou nebo jak chcete, na jménu tu jistě nezáleží, slovo není věc sama, tedy nechyťme se na slova! Ta nechejme profesionálním přednašečům. Je tu hledání něčeho stálého, že? Většina z nás hledá něco k čemu bychom se přimkli, co by nám dalo jistotu, protože sami jsme tak nejistí. Neznáme se. Víme toho mnoho o různých faktech, víme to co řekly knihy, nevíme však sami o sobě, nemáme přímou zkušenost.

A co je to, čemu říkáme trvalé. Co je to, co tak hledáme, co nám - podle naší naděje - dá trvalost? Nehledáme snad trvalé štěstí, trvalé uspokojení, stálou jistotu? Chceme něco co bude trvat věčně, co nás uspokojí. Jestliže odvrhneme všechna slova a fráze a opravdu se na sebe podíváme, pak je to, co potřebujeme. Žádáme si stále radosti, trvalého uspokojení a říkáme tomu Pravda, Bůh nebo jakkoli chcete. Dobrá tedy, žádáme si radostí. Snad to zní tvrdě, ale je to ono, po čem toužíme. Vědomosti, které nám způsobí radost, zkušenosti, které nás obšťastní, uspokojení, jež nevyschne, nevyvětrá do zítřka. Avšak zkoušeli jsme to s různými uspokojeními, ale všechna se někam ztratila a tak nyní hledáme trvalé uspokojení ve skutečnosti, v Bohu. Jistě je to ono co hledáme všichni, ať chytří nebo hloupí. ať teoretikové či praktikové, kteří se o něco snaží. Ale je tu něco takového, jako stálé uspokojení, něco, co vše přetrvá?

Jestliže hledáte trvalé uspokojení, ať již mu říkáte Bůh nebo Pravda, nebo jak chcete, jistě jste si vědomí, že jméno nerozhoduje a že hledáte onu věc. A řeknete-li: "Hledám trvalé štěstí" - Boha, Pravdu nebo cokoliv jiného - zda nemusíte též rozumět tomu, kdo hledá, onomu, hledači samému? Neboť možná neexistuje nic takového, jako je stálé štěstí, trvalá jistota. Možná, že pravda je něco docela jiného a já se skutečně domnívám, že to je něco zcela odlišného od toho co můžete vidět, vnímat, formulovat. A proto, dříve než začneme hledat, neměli bychom pochopit toho, kdo hledá, onoho hledače samého? Je hledající něco odlišného od toho co je hledáno? Je myslitel něco jiného než myšlenka? Nejsou snad oba složený jev, spíše než dva různé procesy? Proto je důrazně žádoucí pochopit hledajícího, než se pokusíme zjistit to, co hledá.

Tak jsme došli k bodu, kdy se ptáme sami sebe, skutečně se vší vážností a odpovědností, zda pokoj, mír, štěstí, skutečnost, Bůh nebo cokoliv chcete, může vám být dán někým jiným. Což nám může dát toto neustálé hledání a touha onen zcela zvláštní pocit skutečnosti, ten tvůrčí stav, kterého docházíme, jakmile skutečně pochopíme sami sebe? Získáváme sebepoznání pomocí hledání, nebo tím, že někoho následujeme, tím, že se staneme členy určité organizace, že čteme knihy? Konečně, vždyť to je ta hlavní otázka, že? - pokud neporozumím sobě, pokud nepoznáme sebe - zdali je tu nějaký základ pro myšlení a zdali mé hledání v tom případě není marnotratností. Mohu tedy utéci k iluzím, mohu uprchnout před bojem, zápasy a snažením, mohu uctívat někoho jiného, mohu hledat svou spásu prostřednictvím jiného, avšak pokud jsem nepoznal sama sebe, pokud si neuvědomuji sebe jako celkový proces, nemám žádného podkladu pro myšlenku, pro cit a čin. Bohužel, to je právě tou poslední věcí, kterou bychom si přáli: poznat sebe sama. A přece je to ta jediná pevná půda, na níž můžeme stavět. Avšak dříve, než můžeme začít stavět, než můžeme přeměňovat, odsuzovat a ničit, musíme poznat, co vlastně jsme. Je naprosto bezcenné a zbytečné hledat a měnit učitele či gurua, praktikovat jógu, dýchání, rituál, následovat Mistry a to vše ostatní. A nemá smysl, jestliže i ti, které následujete, říkají: "Studujte sebe!", protože jací jsme my, takový je i svět. Jsme-li malicherní, žárliví, chtiví, marniví, stávají se takovými i naše výtvory, naše společnost, v níž žijeme.

Zdá se mi, že dříve než se vydáme na cestu za hledáním skutečnosti, Boha, než můžeme začít jednat, než můžeme mít jakýkoliv vztah k druhému, což je společnost, je nutno naprosto, abychom začali nejdříve rozumět sami sobě. Pokládám za vážného člověka jen toho, kdo v první řadě se právě bezvýhradně o to snaží a ne toho, který se namáhá dojít některého určitého cíle, protože jak bychom mohli - aniž bychom si porozuměli - činností dosáhnout změny společnosti, změny v čemkoli co podnikáme?

A to zřejmě neznamená, že by sebepoznání bylo něčím opačným, něčím izolovaným od vztahů, ani to neznamená, že by se tím měnila nějak osobnost, jako protějšek masy, nebo proti druhé osobnosti.

Pokud tedy neznáte sami sebe, pokud neznáte svůj vlastní způsob myšlení a proč určité věci myslíte, pokud neznáte pozadí své podmíněnosti, pokud nevíte, proč věříte v určité věci, v umění a náboženství a o svém sousedu a o sobě - jak byste mohli myslet pravdivě o čemkoli? Bez poznání, jaké je vaše pozadí poznání, co vytváří vaši myšlenku a odkud ona přichází - je jistě vaše hledání marné a vaše činy nemají smyslu. Jste-li Američan nebo Hind a nebo jaké je vaše náboženství, to nemá významu.

Dříve nemůžeme nalézt, jaký je konečný smysl života, co všechno znamenají války, národnostní třenice, rozpory a vůbec celý ten zmatek ve všem - musíme začít u sebe samých. Zní to sice tak snadně, ale je to krajně nesnadné! Sledovat sama sebe, dívat se jak pracuje vlastní myšlenka - k tomu musí člověk být zcela mimořádně bystrý, bdělý, takže jak začínáme být stále víc a víc bdělými nad složitostmi vlastních myšlenek, činů a citů, současně vzrůstá i naše bdělost nejen nad námi, ale i nad těmi s nimiž jsme v jakémkoli vztahu. Poznat sebe znamená studovat sebe v činnosti, tzn. ve vztahu. Potíž je v tom, že jsme tak netrpěliví, chceme postup, chceme dosáhnout cíle a tak nemáme čas ani příležitost, abychom si umožnili studium a pozorování. Střídavě jsme se zavázali k různým činnostem - vydělávání, výchovu dětí, nebo jsme převzali různé funkce ve spolcích, tak jsme se zapojili, že sotva máme čas zamyslit se nad sebou, pozorovat, studovat. A tak ve skutečnosti vlastně zodpovědnost reakce je odvislá ode mne a ne od druhého. Následování guruů, jejich systémů, čtení posledních knih o tom nebo o onom, zdá se mi být naprosto prázdné a marné. Protože byť byste cestovali po celé zemi, musíte se vrátit k sobě. A většina z nás si je sama sebe zcela nevědoma. A proto je to tak těžké začít vidět do procesu našeho myšlení, cítění a jednání.

Čím více se poznáte, tím větší jasnosti dojdete. Sebepoznávání nemá konce - nedojdete k němu. Je to nekonečná řeka. Tak, jak se mu věnujete stále hlouběji a hlouběji, tak i nalézáte klid a mír. Jen když je mysl tichá poznáním sebe a neovlivněna sebekázní - jen tehdy, v onom tichu a míru se realizuje skutečnost, jen tehdy je tu štěstí, radost, tvůrčí činnost. A mám za to, že bez tohoto pochopení, bez této zkušenosti - jen číst knihy, naslouchat přednáškám, dělat propagandu - je tak dětinské, jako činnost bez zvláštního smyslu. Avšak je-li člověk schopen porozumět sám sobě a tím dojít tvůrčího štěstí, pak snad může nastat proměna v bezprostředních vztazích kolem nás, a tak i ve světě, v němž žijeme.

První a poslední svoboda: Co hledáme?

Jiddu Krishnamurti - první poslední svoboda nejvyšší svoboda túžba bdelosť viera strach ego čas Krišnamurti.

Jiddu Krishnamurti
první poslední svoboda nejvyšší svoboda túžba bdelosť viera strach ego čas Krišnamurti.

suntzuart

the 48 laws of power