Jiddu Krishnamurti texts Jiddu Krishnamurti quotes and talks, 3000 texts in many languages. Jiddu Krishnamurti texts

První a poslední svoboda: Jedinec a společnost

Problémem, před kterým stojíme, je otázka, zda jedinec je pouhým nástrojem společnosti, či cílem (koncem) společnosti. Jsme tu - já a vy - jakožto osobnosti, abychom byli používáni, řízeni, vychováváni, kontrolováni, utvářeni podle určitých vzorů, společností a vládou, nebo je tu společnost - stát pro jednotlivce? Je jedinec cílem společnosti nebo pouhou loutkou, jež je zaučována, využitkována a porážena jako nástroj války? To je problém, před kterým stojíme. To je problém světa. Je osobnost jen hračkou, nástrojem pro různé vlivy, jež ji formují, a nebo tu existuje společnost pro jednotlivce?

Jak to vyzkoumáme? Je to přece vážný problém, že? Je-li jednotlivec pouhým nástrojem společnosti, pak společnost je mnohem důležitější než jednotlivec. Je-li to pravda, pak se musíme vzdát své individuality a pracovat pro společnost, náš celý duchovní systém musí být revolučně zvrácen a jednotlivec musí být obrácen v nástroj, jenž je použit a zničen, likvidován a odstraněn. Jestliže však společnost existuje pro jednotlivce, pak její funkce není, aby ho přizpůsobila k nějakému vzoru, ale aby mu dala pocítit popud k svobodě. Musíme tedy zjistit, co je klamné.

Jak se postavíme k tomuto vitálnímu problému? Je neodvislý od nějaké ideologie, ať levé či pravé a je-li neodvislým, pak je to jen věcí náhledu. Ideje vždycky plodí nepřátelství, zmatek, rozpor. Opíráte-li se o knihy jakékoli - i knihy svaté - vždy závisíte od názoru buď Buddhy či Krista, nebo kapitalismu, nebo čehokoli jiného. To jsou ideje, nikoliv pravdy. Skutečnost nemůže být nikdy popřena. Jestliže však zjistíme, co je pravda, pak můžeme jednat neodvisle od názoru. Tedy jistě je nutno zbavit se toho co řekli druzí, že? Názor různých vědců je výsledkem jejich podmíněnosti. A stavíte-li své objevy na tom, co stojí psáno v knihách, pak jste vázán jen prostě různými názory; to není věcí vědomostí, znalostí. Jak člověk odhalí pravdu toho? Pojedná o tom. Abychom našli pravdu, podklad pro své jednání, musíme být osvobozeni od doporučování, což znamená, že jsme s to, dívat se na problém neodvisle od názorů. Celým úkolem výchovy je probudit osobnost. Abychom poznali tuto pravdu, musíme si být naprosto jasni, což znamená, že nejsme závislí na nějakém vůdci. Učiníte-li přece tak, pak to děláte ze zmatku a váš vůdce je rovněž zmatený, a to se ve světě děje. Proto nemůžete vzhlížet k vůdci, aby vás vedl nebo vám pomáhal.

Mysl, jež si přeje pochopení problému, nejen že musí celému problému rozumět úplně, ale též musí být s to, svěže problém sledovat, protože problém není nic statického. Problém je vždycky nový, ať se týká např. hladovění, ať je to problém psychologický nebo jiný. A každá krize je rovněž vždy nová a proto - abychom porozuměli - musí naše mysl být čerstvá, jasná a hbitá ve sledování. Domnívám se, že většina z nás si uvědomuje nutnost jakési vnitřní revoluce, jež jediná může přivodit radikální změnu prostředí společnosti. Toto je problém, kterým se já a všichni vážně smýšlející lidé zabývají. Jak vyvolat základní a radikální přeměnu společnosti, to je našim problémem a tato vnější proměna nemůže nastat bez vnitřní revoluce. Jelikož společnost je vždycky statická, každá akce, každá reforma, jež proběhne bez této vnitřní přeměny, je zase jen statická a proto - bez této vnitřní revoluce - není naděje, bez ní zůstává každá vnější akce jen zvykem, opakováním.

Tak akce, tvořící vztah mezi vámi a jiným, mezi vámi a mnou - to je společnost, a tato společnost se stane statickou bez životodárné vlastnosti, pokud zde není stále vnitřní, tvůrčí revoluce, tvořivé psychologické přeměny a protože tu této vnitřní revoluce není, proto je společnost vždy statická, krystalizující a stále se drobící a lámající.

Jaký je vztah mezi vámi a bídou, zmatkem kolem vás a ve vás? Jistě, že tento zmatek, tato bída nepřišla sama od sebe. Vy a já jsme ji vytvořili, nikoli nějaká společnost, my jsme ji vytvořili svými vzájemnými vztahy. Takoví jací jste uvnitř, to bylo promítnuto ven, do světa. Jací jste, co si myslíte, jak cítíte, co denně děláte, to je promítnuto ven a z toho se skládá svět. Jsme-li ubozí, zmatení, chaotičtí v nitru, pak ona projekce, která se stává světem, společností - neboť naše buňky mezi vámi a mnou, vámi a druhými, produkt těchto vztahů - toť společnost - a jsou-li naše vztahy zmatené, sobecké úzkoprsé, omezené, národnostní - pak je promítáme a přinášíme chaos do tohoto světa. Co jsme my - to je i svět. Tedy váš problém je i problémem světa. To je přece prostý a základní fakt, že? V našich vztazích k druhému i druhým, jaksi přehlížíme tento bod neustále. Chceme vyvolat změnu pomocí systému, pomocí idejí a hodnot, založených na systému a zapomínáme přitom zcela, že to jste vy a já, kteří tvoříme společnost a kteří tam přinášíme - podle toho jak žijeme - buď zmatek nebo pořádek. Proto musíme začít nablízku, tj. musíme si všímat sebe samých, naší každodenní existence se všemi těmi denními myšlenkami, pocity a činy, které se nám odhalují ve způsobu, jak si vyděláváme své živobytí a ne v našich vztazích k idejím a věrám. To je přece naše denní existence, že? My se přece zabýváme svým zaměstnáním, svou prací, vyděláváním. Dotýká se nás přece náš vztah k rodině, k sousedům, rovněž se zabýváme idejemi a máme též své víry. A jestliže budete zkoumat své zaměstnání, zjistíte, že tu nejde jen o prosté vydělávání na živobytí, ale že vše je postaveno na závisti, chtivosti. Společnost je tak sestrojena, že se stala procesem stálého konfliktu, nepřetržitého stávání se. Je založena na chtivosti, závisti vůči vašim nadřízeným. Úředník chce být ředitelem - co je to, než důkaz, že tu nejde jen o výdělek a živobytí, jakožto prostředek sebezáchovy, ale o dobytí postavení a dosažení prestiže. Tento postoj přirozeně vytváří zmatek ve vztazích, ve společnosti, ale kdyby vám šlo jen o živobytí, jen o prostředky k obživě, našli byste je a nebyly by založeny na závisti. A závist je tím nejničivějším činitelem vztahů, protože závist je náznakem vůle k moci, ke kariéře a nakonec vede k politice, obě jsou blízce příbuzné. Úředník, zaměstnanec, jenž se snaží dotáhnout to na ředitele, stává se činitelem ve vytváření politické moci, jež vyvolává válku, tudíž je přímo zodpovědný za válku.

Na čem jsou založeny naše vztahy? Vzájemný vztah mezi vámi a mnou, mezi vámi a ostatními - což značí společnost - na čem spočívá? Jistě, že na lásce, ačkoliv o ní mluvíme. Není založen na lásce, neboť kdyby tu láska byla, byl by tu pořádek, byl tu mír a štěstí mezi vámi a mnou. Avšak v tomto vztahu mezi vámi a mnou je značný podíl zlé vůle, jež bere na sebe podobu úcty. Kdybychom byli oba stejní ve svém myšlení a cítění, nebylo by tu úcty, nebylo by tu zlé vůle, protože bychom byli dvě osobnosti, které se tu scházejí, ne jako učitel a žák, ne jako manžel ovládající svou manželku nebo jako manželka ovládající manžela. Když tu je zlá vůle, pak je tu i přání ovládat, čím vzniká žárlivost, hněv, vášeň, od nichž utíkáme a tato snaha vyvolává další chaos, další bídu.

Nu a co se týká idejí, jež tvoří část naší denní existence, víry a formulací, což ony nezkreslují naše mysli? K čemu je hloupost? Hloupost přičítá falešné hodnoty těm věcem, jež mysl vytváří, případně též věcem, které vytvořily naše ruce. Většina našich myšlenek přece vychází z našeho instinktu po sebezáchově, že? A což tyto myšlenky, nebo alespoň jejich část, nebývají obdařeny mylným významem, který není jim vlastní? Proto, kdykoliv nějakou formou věříme, ať je to už věc povahy náboženské, hospodářské nebo sociální, ať už věříme v Boha, v myšlenky, v sociální řád, který odděluje člověka od člověka, ve vlastenecký nacionalismus nebo podobně, vždy tím dodáváme víře nesprávný význam, což je hloupost, protože víra rozděluje lidi. ale nespojuje je. A tak tedy uvidíme, že podle toho jak žijeme - podle toho také vyvoláváme chaos nebo pořádek, mír nebo rozpor, štěstí nebo bídu.

Je tedy naším problémem, zdali je možná společnost, která je statická a současně i jednotlivec, v němž dochází ke stálé revoluci. To značí, že revoluce společnosti musí začít vnitřní, psychologickou přeměnou jednotlivce. Většina z nás by ráda viděla radikální změnu v sociální, společenské struktuře. A v tom je onen celý boj, jenž zmítá světem - vyvolat revoluci sociální pomocí různých prostředků. Dochází-li k sociální revoluci, což je akce vzhledem k vnější struktuře člověka, byť byla seberadikálnější, její nevlastní povaha je statická, není-li tu vnitřní, psychologické změny jednotlivce. A proto bychom založili společnost, která by se neopakovala, která by nebyla statická, rozpadající se, taková společnost, jež by byla stále živá, pak je nanejvýš nutné, aby tu došlo i k vnitřní psychologické revoluci jedince, bez kterého revoluce vnější má jen pramalý význam. Neboť společnost - ať už má to nejmoudřejší zákonodárství - vždycky se přetváří vnitřní krystalizací, zkostnatěním v rozpad a zkázu, protože revoluce musí nastat zevnitř, nejen pouze venku.

To je třeba si plně uvědomit a ne přes to pouze přejít. Vnější akce, jakmile je dokončena, je pryč, stala se statickou. Jestliže vztah mezi jedinci, což je společnost, není přemožen vnitřní revolucí, pak sociální struktura, jež je statická, pohltí jednotlivce a učiní ho stejně statickým, opakujícím se. Uvědomíme-li si to, uvážíme-li mimořádný význam tohoto faktu, pak tu nemůže být otázka souhlasu nebo popření. Stálá tvůrčí revoluce může nastat jen v jednotlivci, ne ve společnosti. Vidíme, jak struktura dnešní společnosti v Indii, Evropě, Americe, v kterékoliv části světa je v rychlém rozpadu. Můžeme to pozorovat v našem vlastním životě, na ulici. Nepotřebujeme k tomu velkých historiků, abychom se dověděli, že naše společnost se drobí. Potřebujeme nových architektů, nových stavitelů k postavení nové společnosti. Stavba musí na nových základech nově objevených skutečností a hodnot. A takoví architekti dosud neexistují. Jsou zde stavitelé, ne takoví, kteří pozorují, bdělí na fakt, že struktura se rozpadá, přeměňují sebe v architekty. To je náš problém. Vidíme jak společnost upadá, jak se rozpadá, a jsme to my - vy a já - kteří se musíme stát architekty. Vy a já musíme znovu objevit hodnoty, na nichž by bylo možno postavit nové a trvalé základy, protože jinak - jestliže se obrátíme k profesionálních architektům , tj. k politickým a náboženským stavitelům - zůstaneme přesně v té situaci, v níž jsme byli dosud.

Protože vy a já nejsme tvůrčími, zredukovali jsme společnost k tomuto chaosu a tak vy a já se musíme stát tvořivými, protože problém je naléhavý. Vy a já si musíme být vědomí příčin zřícení společnosti a musíme postavit novou, založenou ne na pouhému napodobení, ale na našem tvůrčím porozumění. A to znamená negativní myšlení, že ano? Negativní myšlení je nejvyšší forma porozumění. To znamená, že máme-li pochopit, co je tvůrčí mysl, musíme se k problému postavit negativně, jelikož pozitivní postoj k problému, který zní: Jak bychom vy a já se stali tvůrčími, abychom postavili nový základ pro společnost - by znamenalo napodobování.

Abychom porozuměli tomu, co se rozpadá, musíme to zkoumat, zkoumat negativně - ne pomocí nějakého pozitivního systému pozitivní formulkou, pozitivním závěrem.

Proč se společnost rozpadá? Jedním ze základních důvodů je to, že jedinec - vy - jste přestal být tvůrčím, stali jsme se napodobiteli, kopírujeme uvnitř i zvenku. Když jsme se učili technice, když jsme se spolu domlouvali pomocí slov, tu přirozeně musí dojít k imitování, kopírování. Kopírují slova. A mám-li se stát inženýrem, musím se nejdříve naučit technice, kterou pak použiji, abych postavil most. Ve vnější technice musí být do určité míry napodobování, kopírování, opakování. Dojde-li však k napodobování vnitřnímu, psychologickému, pak zcela určitě přestává být tvůrčím člověkem. Naše výchova, naše složení po stránce sociální, i náš tzv. život náboženský, to vše spočívá na napodobování, tj. já dobře zapadám do některé sociální nebo náboženské formulky. Přestal jsem být skutečnou osobností, psychologicky jsem se stal pouhým opakovacím strojem a určitými podmíněnými reflexy Inda, křesťana, buddhisty, Němce nebo Angličana. Naše odpovědi budou podmíněny podle vzoru té společnosti, ať už je východní nebo západní, náboženská nebo materialistická. Tak tedy jednou ze základních příčin rozpadu společnosti je napodobování a jedním z činitelů rozpadu je i dotyčný vůdce, jehož vlastní podstatou je rovněž napodobování.

A tak není nutným předpokladem, máme-li pochopit přirozenost oné rozpadající se společnosti, abychom se ptali, zda-li vy, já a vůbec každý jednotlivec může být tvůrčím. Můžeme vidět, že tam, kde je napodobování, musí být rozpad, kde je autorita, tam musí být napodobování. A protože celé naše mentální, psychologické ustrojení je založeno na autoritě, musí být od ní osvobození, má-li nastat tvoření. Což jste nezpozorovali, že v tvůrčích okamžicích, v těch vlastně dosti šťastných okamžicích živelného zájmu, nebylo v žádném smyslu nějakého napodobování a kopírování? Takové okamžiky jsou vždy nové, čerstvé, tvůrčí, šťastné. A tak vidíme, že jednou z hlavních příčin rozpadu společnosti je napodobování, což je zbožňování autorit.

První a poslední svoboda: Jedinec a společnost

Jiddu Krishnamurti - první poslední svoboda nejvyšší svoboda túžba bdelosť viera strach ego čas Krišnamurti.

Jiddu Krishnamurti
první poslední svoboda nejvyšší svoboda túžba bdelosť viera strach ego čas Krišnamurti.

suntzuart

the 48 laws of power