Jiddu Krishnamurti texts Jiddu Krishnamurti quotes and talks, 3000 texts in many languages. Jiddu Krishnamurti texts

První a poslední svoboda: Čin a idea

Rád bych rozebral problém činu. To může být ze začátku temné a nesnadné, doufám však, že to lze promyslet a nakonec nám bude problém jasný, protože celá naše existence, celý náš život je činný proces.

Většina z nás žije řadou činů, zdánlivě nesouvislých, činů oddělených, vedoucích k rozpadu, k marnosti. Je to záležitost, která se týká každého z nás, jelikož činy žijeme a bez činnosti není života, není vjemů, není myšlení. Myšlenka je čin ale být činným na některé úrovni vědomí a být v ní zachycen bez porozumění celého procesu činu samého vede ke zklamání a bídě.

Náš život je řadou činů nebo činný proces na různých pláních našeho vědomí. Vědomí - toť zážitek, pojmenování a záznam. To znamená: vědomí je výzva i odpověď - což je zkušenost, zážitek potom dochází k definici, k pojmenování, označení a nakonec záznam, tj. paměť. Tento proces - je čin, že? Vědomí je čin a bez pohnutky, výzvy, bez odpovědi, bez prožití, zážitku, pojmenování a zaznamenání v paměti není činu.

A tedy akce, čin vytváří činitele, tvoří tvůrce činu. To znamená, že tvůrce činu povstává, když čin měl výsledek, když bylo dosaženo zamýšleného cíle. Není ho, nedojde-li k výsledku v činnosti, pak není tvůrce činu. Je-li tu však nějaký čin, vidíme-li nějaký výsledek a pozadí, pak čin vyvolá tvůrce. Tvůrce, tj. člověk, který provádí čin, čin sám a cíl nebo výsledek jeho, toto vše je proces zcela jednotný, jednolitý proces, čin k cíli je vůlí, jinak tu žádná vůle není, že? Přání dosáhnouti cíle vyvolá vůli, která je tvůrcem něčeho, co chci dosíci, chci napsat knihu, chci se stát bohatým, chci namalovat obraz.

Jsme dobře seznámeni s těmito třemi stavy: tvůrce, čin a cíl. To je naše denní existence a já tu jen vysvětluji to, co je, ale začneme chápat, jak možno proměnit to, co je, jen budeme-li to zkoumat s celou jasností, aby tu nedošlo k iluzi nebo předsudku, abychom nepřestali být zcela nestrannými. Nuže tedy, tyto tři stavy, jež tvoří naši zkušenost - tvůrce, čin, výsledek - jsou určitě procesem stávání se. Jinak přece žádného dění, žádného stávání se není, že? Není-li tu žádného jednání zaměřeného k určitému cíli, není tu stávání se. Ale život, jak jej známe ve svém denním životě, je procesem stávání se. Jsem chudý a má činnost směřuje k tomu, abych se stal bohatým. Jsem šereda a chci být hezký. Proto můj život je procesem stávání se něčím. Vůle být je vůlí stávání se na různých úrovních vědomí, v různých stavech, v nichž jsou pohnutky, výzvy, odpovědi, pojmenování a zapamatování. A toto stávání se je námaha, je bolest, strast a stálý zápas - jsem toto a chci být oním.

Pak je tedy problém toto: neexistuje čin, který by nebyl takovým stáváním se? Není činu bez této bolesti, bez této námahy, stálého boje? Není-li cíle, není tvůrce, protože čin s určitým cílem v pozadí, teprve vytváří onoho tvůrce. A může být čin bez cíle a tedy bez tvůrce - tj. bez přání výsledku? Takový čin by nebyl stáváním se a nebylo by tu žádné námahy. Nuže: takový druh činu, takový zážitek existuje, je to zážitek bez zakoušejícího a bez zkušeností. Zní to sice trochu příliš filozoficky, ale je to docela jednoduché.

V okamžiku prožívání si nejste vědomi sebe jakožto zakoušejícího, odděleného od prožitku, jste ve stavu prožívání. Použijeme velmi jednoduchého příkladu: rozzlobíte se. V okamžiku zlosti tu není ani zažívajícího, ani zkušenosti, tj. zážitku jako takového, je tu jen prožívání. Ale tím momentem, jak jste z něj venku - zlomek okamžiku po přímém prožívání - hned je tu zase zažívající a zážitek, zkušenost - a tvůrce a akce k dosažení cíle - zbavit se nebo potlačit zlost. Jsme v tom stavu opakovaně, ve stavu prožívání , ale vždy z něho vyjdeme, definujeme ho, pojmenujeme a v paměti zaznamenáme, dávajíce tím plynulost a pokračování procesu stávání se.

Kdybychom mohli porozumět činu v základním smyslu slova, pak by toto základní pochopení ovlivnilo i naše povrchní činnosti, ovšem nejprve bychom museli pochopit povahu činu. Nyní se tážeme: může být čin vyvolán ideou? Je tu nejprve idea a potom čin? Nebo nejdříve přijde čin a protože čin je obklopen konfliktem, je kolem činu postavena idea? Je tvůrce vytvořen činem, nebo přijde tvůrce před činem?

Je velmi důležité zjistit to, zjistit, co je to prvé. Jestli má primát idea, pak činnost pouze odpovídá ideji a pak již by činnost nemohla být činem, ale pouhým napodobením, nutností podle ideje. Je velmi důležité uvědomit si to, protože - jelikož naše společnost je tvořena větším dílem podle intelektuální, resp. slovní úrovně - idea přijde jako prvá u nás všech a pak teprve dojde k činu. Ideje plodí další ideje a jedná-li se o pouhé plození idejí, je tu odpor a společnost se nerozvážně převáží intelektuálním procesem ideovosti. Složení, struktura naší společnosti je velmi intelektuální, pěstujeme intelekt na úkor každého jiného činitele své bytosti a pak se dusíme pod idejemi.

Mohou ideje vyvolat akci, nebo jen formují myšlenku a tím způsobem činnost omezují? Je-li čin vynucen ideou, pak by čin nikdy nemohl osvobodit člověka. Je pro nás zcela mimořádně důležité, abychom tomuto bodu rozuměli. Je-li tomu tak, že idea dává činu tvar, pak žádný čin nemůže přinést rozluštění našich běd a bude nutno objevit, jak idea povstává, jak vzniká. Zkoumání vzniku idejí, vytváření a stavba idejí - ať jsou kapitalistické, socialistické či náboženské - toto zkoumání je nanejvýš důležité zvláště tenkrát, když společnost je na kraji propasti a volá po nové katastrofě, po nové záhubě. Ti, kdož opravdu vážně se zajímají o vyřešení našich problémů, musí v prvé řadě rozumět tomuto ideačnímu procesu.

Co si myslíme pod pojmem idea? Jak vlastně vzniká idea? A mohou idea a akce dány nějak dohromady? Předpokládejme, že mám ideu a chci ji realizovat. Hledám metodu provádění, přemýšlím, spekuluji a ztrácím čas a energii, hádaje se sám se sebou, jak ideu uskutečnit. A tedy už proto je důležité prodiskutovat ideje. Pouhé hledání jak jednat, aniž bychom zjistili co vlastně ideje jsou, je věc bezvýznamná.

Tedy jak se v nás objeví nějaká idea? Nemusí to být nic složitého, nic filosofického, náboženského nebo hospodářského. Samozřejmě, že je to proces myšlenkový, že? Idea je výsledkem myšlení. Bez myšlení není ideje. Musím nejdříve porozumět procesu myšlení, než mohu pochopit jeho produkt - ideu. Co si představujeme pod pojmem myšlenka? Kdy myslíme? Zřejmě je myšlenka výsledkem, jakousi odpovědí, neurologickou či psychologickou, že? Je to bezprostřední odpověď smyslů na vjem, počitek, nebo je to odpověď psychologická z rezervoáru paměti, vliv rasy, skupiny, rodiny, gurua, tradice atd. - což jmenujete myšlenkou. Je tedy myslící proces v podstatě více méně odpověď paměti, že? Neměli byste myšlenek, kdybyste neměli paměti a odpověď paměti na určitou zkušenost, na zážitek, vyvolává k činnosti proces myšlení. Řekneme například, že mám nashromážděné vzpomínky nacionalismu - říkaje si Ind. Tento rezervoár vzpomínek na minulé odpovědi, akce, závěry, tradice, zvyky, setká se s podnětem mohamedána, buddhisty či křesťana a odpověď mých vzpomínek na tuto pohnutku, na tento podnět, nevyhnutelně vyvolá myšlenkový proces. Pozorujte činnost myšlenkového procesu v sobě a zjistíte přímo, že je tomu tak. Někdo vás urazil, a to zůstane ve vaší paměti, tvoří tak část pozadí. Když potkáte dotyčnou osobu - jež je pohnutkou, pak odpovědí paměti je vzpomínka na urážku. Tak odpověď paměti je myšlenkový proces, vytváří ideu. Idea pak je vždycky podmíněna - a to je důležité pochopit. Tedy idea je výsledkem myšlenkového procesu, myšlení je odpovědí paměti - a paměť je vždy podmíněna. Paměť je vždy minulostí a této paměti se dává žít v přítomnosti nějakou pohnutkou. Paměť nemá vlastního života, ale oživuje se, setká-li se s pohnutkou, s výzvou. A celá naše paměť - ať spící nebo aktivní - je podmíněna. Proto tedy musíme začít jinde. Sami pro sebe, vnitřně musíme najít, jednáme-li na základě ideje a může-li být čin, činnost, jež by nebyla založena na ideaci.

Kdy jednáme bez ideace? Kdy jde o čin, který by nebyl výsledkem zkušenosti? Čin na základě zkušenosti je - jak jsme řekli - omezující a proto překážkou. Akce nebo čin, který není výsledkem ideje, je samovolným, jestliže myšlenkový proces nekontroluje ten čin, což značí, že čin je nezávislý na zkušenosti, jestliže mysl nekontroluje ten čin. To je též jediný stav, v němž je porozumění, pochopení, kdy mysl, zakládající se na zkušenosti, neformuje akci. A může být nějaká činnost bez myšlenkového procesu? Tzn. chci postavit dům, most, znám techniku a technika mi poví, jak jej postavit. Tomu říkám čin. Je činem psaní básně, namalování obrazu, vykonávání vládních povinností, sociálních reakcí, odpovědí na okolí, na prostředí. Ty všechny jsou založeny na ideji, na předchozí zkušenosti, formující činnost, aniž by tu byla ideace?

Jistě, že je taková činnost, kdy idea přestane a idea končí jen v případě, že je tu láska. Láska není vzpomínkou ani zážitkem. Láska není myšlení o osobě, kterou milujeme, neboť to je jen myšlenka a nemůžete o lásce mysliti. Můžete myslet na osobu, kterou milujete, kterou ctíte - gurua, na svou představu, svoji ženu, svého manžela - ale myšlenka , symbol není ta skutečnost, jíž je láska. Proto láska není zkušenost.

Když je láska, je i čin, že? A není tento čin osvobozující? Není to výsledkem přemýšlení, v němž není mezery mezi láskou a skutkem, ale mezi ideou a skutkem mezera je. Idea je vždycky stará a její stín pak padá na přítomnost a my se snažíme postavit most mezi čin a ideu. Když však je tu láska, což není ani mentalita, ani ideace, ani paměť, což není ani nějakým výsledkem zkušenosti nebo prováděné disciplíny - pak už sama ta láska je činem. A jedinou věcí, jež osvobozuje. Pokud je zde mysl, myšlení, formování činu idejí, jež je zkušeností, pak tu nemůže být uvolnění a tak dlouho, pokud onen proces trvá, potud jakákoli činnost je jen ohraničená, omezená. A potom, jakmile si tuto pravdu uvědomíte, tato povaha, vlastnost lásky - jež není věcí mysli - pak láska, jež se neodehrává v myšlení, se uskuteční.

Musíme si uvědomit celý tento proces, jak dochází k ideám, jak akce povstávají z idejí a jak jsou ideami kontrolovány a jimi omezovány, ideami odvislými od podnětů. Nezáleží na tom, čí jsou tyto ideje, ze které strany přicházejí. Tak dlouho, pokud se spoléháme na ně, budeme ve stavu, v němž není možno prožívání. Žijeme pak jen ve sféře času - v minulosti, dávající další podněty, nebo v budoucnosti, jež zase není ničím jiným, než formou podnětu. Jen tehdy můžeme prožívat, když mysl je prosta idejí.

Ideje nejsou pravdou! A pravda je něco, co musí být zakoušeno přímo, od okamžiku k okamžiku. Není to zkušeností, kterou chcete - což by bylo pouhou smyslovostí. Jedině když se dostaneme za onu kupu idejí - jež je naším já, naší myslí - jež má částečné nebo úplné trvání - jedině a teprve když člověk může jít nad to, když mysl je úplně ztišena, je tu stav prožívání. Teprve pak poznáme, co je pravda.

První a poslední svoboda: Čin a idea

Jiddu Krishnamurti - první poslední svoboda nejvyšší svoboda túžba bdelosť viera strach ego čas Krišnamurti.

Jiddu Krishnamurti
první poslední svoboda nejvyšší svoboda túžba bdelosť viera strach ego čas Krišnamurti.

suntzuart

the 48 laws of power