Jiddu Krishnamurti texts Jiddu Krishnamurti quotes and talks, 3000 texts in many languages. Jiddu Krishnamurti texts

První a poslední svoboda: Rozpor

Vidíme rozpory a protiklady v nás i mimo nás, protože jsme v rozporu, není v nás dostatek klidu, a z téhož důvodu není ho ani mimo nás. V našem nitru je stále stav popírání a uznávání, souhlasu - toho, čím chceme být čím jsme. Stav protikladu vytváří rozpor, konflikt a že konflikt nepřispívá ke klidu je zřejmé. Tato vnitřní kontradikce neměla by být překládána do nějakého filosofického dualismu, jelikož to je pak jedním z oněch velmi snadných úniků. Říkáme totiž, že kontradikce je stav dualismu a myslíme, že jsme to tím rozřešili - což je ovšem jen pouhá zvyklost , přispívající k úniku od skutečnosti.

Nuže, co myslíme pod slovem rozpor - tento stálý zápas o to, abych se stal něčím jiným než jsem. Jsem tím a chci být oním. Tento protiklad je fakt a ne jen metafyzický dualismus. Metafyzika nemá významu v chápání toho, co je. Můžeme sice diskutovat o dualismu, co to je, a zdali existuje atd., jakou však to má cenu, nevíme-li, že je kontradikce - rozpor v nás samých, jako protikladná přání, opačné zájmy, protikladné snahy. Chci být dobrý a nejsem schopen toho dosáhnout. Tato kontradikce, tento rozpor ve mně musí být pochopen, protože vytváří konflikt a v konfliktu, v zápase nelze individuálně tvořit. Ujasněme si stav, v němž se nacházíme. Je tu rozpor, je tu tedy i boj, zápas a v něm ničení, plýtvání. A v takovém stavu nemůžeme vytvořit nic než protivenství, zápas a více hořkosti a žalu. Jestliže toto pochopíme plně a tím se osvobodíme od protikladů, pak dojde k vnitřnímu míru, který přinese vzájemné pochopení mezi námi.

Problém je v tomto: vidíme-li, že konflikt je ničivý, že je plýtváním, proč je v nás ještě protiklad? Abychom toto pochopili musíme jít ještě dále. Proč je tu pocit vzájemně si oponujících přání? Nevím jsme-li si toho tak dobře vědomi - těchto opaků pocitů chtění a zase nechtění, vzpomínání i snahy zapomenout to, abychom hledali zase něco jiného, nového. Jen to pozorujte! Je to velmi jednoduché zcela normální. Není to nic zvláštního. Rozpor tu je, to je fakt. A jak tedy k tomu dochází? Co míníme kontradikcí?

Neznamená rozpor jeden nestálý stav, který tu stojí proti druhému nepermanentnímu stavu? Myslím, že mám neproměnné přání, nezměnitelnou touhu, žádám si sám u sebe něco a tu vyvstane jiné přání, jiná nová touha, jež mé původní přání potírá, postaví se proti němu. Tato kontradikce vyvolá boj, což je plýtvání silami. Je tu tak říkajíc, jen stále vzájemné se potírání jednoho přání druhým přáním, jedna snaha je přemáhána druhou. Nuže je tu vůbec něco takového, jako trvalé, stálé přání? Ovšem. Je jisté, zcela jisté, že každá touha, žádost je nestálá - ne metafyzicky, ale skutečně. Žádám si práci, zaměstnání, jež pro mne znamená štěstí, dosáhnu-li ho - ale když ho dosáhnu, jsem zase nespokojen. Chci být ředitelem, potom majitelem, atd. a to nejen v tomto materiálním světě, ale i v tak zvaném spirituálním světě - učitel chce být ředitelem, kněz biskupem, učeň mistrem.

Toto neustálé stávání se , dosahování jednoho stavu za druhým, přináší s sebou rozpor. A tak proč se tedy nedívat na život, ne jako na jediný, pevný cíl, jednoznačné stálé přání, nýbrž jako na sérii dočasných tužeb, které se nestále mění? Pak tu nebude místa pro rozpor.

K rozporu dochází, jen když mysl nehledí na všechny touhy a přání, jako na neustálé a měnivé, ale chytne se přání jediného a udělá jej trvalým, tak když vzniknou jiná přání, je tu rozpor. Leč všechny touhy jsou v pohybu a není tužby ustálené. V přání není jediného pevného bodu, ale mysl, jelikož všechno chápe, všeho se chápe jako prostředku, aby něco získala, někam se dostala, musí být rozdvojená v konfliktu - pokud se bude snažit něčeho dosáhnout. Chcete někam dojít, něčeho dosíci, přejete si dosáhnout konečného Boha nebo Pravdy, jež by vám dala stálé uspokojení. A proto tedy vlastně nehledáte Boha, Pravdu, ve skutečnosti se snažíte jen o dosažení uspokojení, trvalého uklidnění. A toto uspokojení nazýváte důstojně - Pravda, Bůh. Toto uspokojení má mnoho stupňů. Nejvyšší nazýváme Bohem - nejnižší je třeba pití. Pokud ovšem mysli jde o spokojenost, pak tu není podstatného rozdílu mezi Bohem a pitím. Společensky je pijáctví něco špatného, avšak vnitřní touha, žádost, dosažení úspěchu, zisku - může být případně ještě horší, že? Chcete-li opravdu dojít pravdy, pak musíte být krajně poctivými - nejen na slovní úrovni, nýbrž povšechně. Vše i vy musí být mimořádně jasné, čisté a nemůžete být jasnými nejste-li ochotni se postavit faktům tváří v tvář.

Co je tedy původcem rozporů v nás? Jistě to víme: je to naše přání něčím se stát, že? Všichni po tom toužíme - dosáhnout úspěchu ve světě, vnitřně si žádáme výsledek. Ale tak dlouho, pokud budeme myslit v pojmech času, dosažení, umístění, potud zde bude kontradikce. Konečně mysl je produktem času. Myšlenka je postavena na minulosti, na včerejšku a pokud budeme myslit v pojmech času, budoucnosti, stávání se, dosažení zisku - potud bude existovat rozpor. Protože v tom případě nejsme schopni podívat se otevřeně a přesně na to, co je. Pouze a jedině, když si uvědomíme, pochopíme, bez jakéhokoli výběru, jsme si plně vědomi toho, co skutečně je, nastává možnost osvobodit se od takového rozkladného činitele, jakým je rozpor, kontradikce.

Proto je naprosto podstatné porozumět procesu našeho myšlení, neboť je to v něm, kde nacházíme rozpor. Myšlenka sama se mění v kontradikci, protože nerozumíme úplnému procesu sebe samých, takové porozumění je možné jen tehdy, když jsme si zcela plně vědomi své myšlenky ne jako pozorovatel na myšlence pracující, nýbrž integrálně, celým svým já a bez vybírání - což je neobyčejně nesnadné. Jedině tehdy je možno rozpustit onen rozpor, škodlivý, bolestný.

Tak dlouho, pokud se pokoušíme dosáhnout psychologického výsledku, pokud vyžadujeme vnitřní jistoty, tak dlouho musí náš život trpět rozporem. Nemyslím sice, že většina z nás by si byla tohoto rozporu vědoma a nepostřehujeme-li to, nevidíme plný význam toho faktu. Spíše naopak, rozpor nám dává pohnutku k životu. Právě onen element tření nám dává pocit života. Zápas, boj rozporů nám dává pocit vitality. Proto milujeme války, nacházíme potěšení v bojích zkřížených plánů. Tak dlouho, pokud je zde přání dosáhnout výsledku, dosáhnout cíle - což není ničím jiným, než touhou po vnitřním zajištění - musí tu být rozpor. A kde je rozpor, tam nemůže být klid mysli. Klidná mysl je bezpodmínečně nutná pro pochopení významu života. Myšlenka nikdy nemůže být klidná, protože je produktem času, nikdy neobsáhne bezčasové, nepochopí to, co je mino čas. Již sama přirozenost našeho myšlení je rozporem, protože vždy myslíme v pojmech budoucnosti a minulosti a nejsme nikdy úplně a zcela jasně vědomi přítomnosti.

Být si plně vědomi přítomnosti, je mimořádně obtížný úkol, jelikož je neschopna vnímat skutečnost přímo, bez klamu. Myšlenka je výtvor minulosti a jako taková myslí jen v pojmech minulosti nebo budoucnosti, je neschopna plného uvědomění si skutečnosti v přítomnosti. A pokud tato myšlenka, jež je plodem minulosti, se pokouší vyhnout se kontradikcím a všem těm problémům., které vytváří, pak se jen snaží dosáhnout nějakého výsledku, účelu a tím vytváří ještě více protikladů, konfliktů, bídy a zmatku v nás - a tedy i mimo nás.

Abychom se zbavili protikladů, je nutno, abychom si byli vědomi přítomnosti bez výběru, bez volby. Jakýpak je možný výběr, stojíme-li proti skutečnosti v přítomnosti? Jisté je, že faktu neporozumíme, pokud se jej snažíme propracovat, pokud jej přetváříme pomocí pojmů, patřících procesu stávání se, změny, proměny. Proto sebepoznání je začátkem pochopení, chápání vůbec a bez poznání sebe budou protiklady a rozpory pokračovat. K tomu, abychom poznali celý proces a totalitu sebe, není třeba expertů a autorit. Následování autorit jen plodí strach. Žádný expert, žádný specialista nás nenaučí procesu poznání sebe. Je nutné, aby se tím zabýval každý sám. Vy i já si snad můžeme pomoci, budeme-li o tom hovořit, ale žádný učitel, žádný znalec to pro nás nevybádá a před námi nerozestře. Můžeme si to uvědomit svým vztahem vzhledem k věcem, statkům, lidem a idejím. Ve vztazích objevíme, že rozpory vznikají, když naše činy přibližujeme našim ideám. Idea není než krystalizace myšlenky v symbol a snaha žít jak naznačuje symbol nás přivádí do rozporů.

A tak pokud se řídíme myšlenkovými vzory budou tu rozpory stále, avšak abychom připravili oněm rozporům konec a tím i všem konfliktům, k tomu je třeba sebepoznání. Ale porozumění sobě není nějakým procesem, který by byl vyhrazen jen některým. Svému já musíme porozumět, musíme je poznat, jak se projevuje obyčejným denním rozhovorem, ve způsobu, jak myslíme a cítíme druhého. Budeme-li sto si uvědomit každou svoji myšlenku, každý svůj pocit od okamžiku k okamžiku, pak poznáme sebe. Jen pak je tu možnost onoho klidu mysli, v němž jedině se zrodí poslední zkušenost.

První a poslední svoboda: Rozpor

Jiddu Krishnamurti - první poslední svoboda nejvyšší svoboda túžba bdelosť viera strach ego čas Krišnamurti.

Jiddu Krishnamurti
první poslední svoboda nejvyšší svoboda túžba bdelosť viera strach ego čas Krišnamurti.

suntzuart

the 48 laws of power