Jiddu Krishnamurti texts Jiddu Krishnamurti quotes and talks, 3000 texts in many languages. Jiddu Krishnamurti texts

První a poslední svoboda: Co je naše já?

Víme, čemu vlastně říkáme já? Pod tímto slovem míním myšlenku, vzpomínku, závěr, zážitek, všechny druhy pojmenovatelných i nepojmenovatelných úmyslů, vědomou snahu být něčím, nebo nebýt, všechny ty nashromážděné vzpomínky v podvědomí, paměť mé rasy, skupinovou paměť, paměť rodovou a vůbec to všechno dohromady, ať už se to promítá ven jako činy, nebo je to promítnuto spirituálně jako schopnost. Snaha za tím vším - to je ono já. V něm je obsaženo soutěžení, přání být. Celý ten proces je já.

A my víme, že mu stojíme tváří v tvář, že je to věc zlá, špatná. Říkám úmyslně věc zlá, protože já rozděluje: já je sebeuzavírající, jeho činnosti - jakkoli ušlechtilé - jsou oddělující, rozdělující, izolující. A my to vše víme. Víme také, že k těm mimořádným okamžikům, kdy tu onoho já není, kdy tu není žádného snažení a usilování, dochází, když je zde láska.

Zdá se mi, že je důležité rozumět, jak zážitek posiluje naše já. Myslíme-li to vážně, pochopíme tento problém zážitku. Nuže čemu říkáme zážitek? Zážitky máme stále - vjemy. Vjemy, které si vykládáme a podle nichž jednáme nebo reagujeme, jsme vypočítaví, chytří atd. Je tu stálá hra mezi tím, co objektivně vidíme a mezi našimi reakcemi a též mezihra mezi vědomím a vzpomínkami z podvědomí.

Podle své paměti, svých vzpomínek, reaguji na vše, co vidím, co cítím. A v reagování na to, co vidím, co slyším, poznávám, věřím, dochází k prožití, k zážitku. Odpověď, reakce na viděné je zážitkem. Když vás spatřím, reaguji a pojmenování té reakce je zážitkem. Nejmenuji, nepojmenuji-li tu reakci, potom zde zážitku není. Všímejte si svých odpovědí a toho, co se kolem vás děje. Není to prožívání bez činnosti pojmenovací, jež se děje současně. Nepoznávám-li vás, jak mohu mít zážitek setkání s vámi? Zní to jednoduše a správně, že? Vždyť nereaguji-li podle svých vzpomínek, podle své podmíněnosti a podle svých předsudků, jak bych mohl vědět, že jsem měl zážitek?

Pak je to promítnutí různých přání. Je zde touha po ochraně, po vnitřním zabezpečení, nebo přání mít gurua, mistra, učitele, Boha a pak prožiji to, co jsem promítl. To je: promítl jsem přání, které vzalo na sebe formu, kterému jsem dal jméno a na to reaguji. Je to mé promítnutí, je to mé pojmenování. Ono přání, jež mi přineslo zážitek, má za následek, že mohu říci: "Mám zážitek", "setkal jsem se s Mistrem", nebo "nesetkal jsem se s Mistrem". Znáte zajisté dobře ten celý proces pojmenovávání zážitku. Tedy i přání jmenujeme zážitkem.

Když si žádám utišení mysli, co se stane s tímto přáním? Vidím důležitost tiché, klidné mysli z různých důvodů: řekly tak Upanišády, Písma svatá to říkají, světci též a konečně i já příležitostně cítívám, jak je to dobré být klidným, zvláště když moje mysl je celý den povídavá. Je tu tedy přání po klidné, tiché mysli. A tak se ptám: "Jak se k ní dopracuji?" Vím, co říká ta nebo ona kniha o meditaci, o různých formách disciplíny. Cítím, jak je to někdy příjemné, lahodné mít míruplnou, tichou mysl. A tak pomocí disciplíny hledám ticho. Avšak tím rovněž i mé já se usídlilo v zážitku ticha.

Chci vědět, co je pravda. Je to mé přání, má touha. Potom však následuje promítnutí toho, co myslím, že by mohla být pravda, protože jsem o ní tolik četl, tolik lidí jsem o tom slyšel mluvit, Písma svatá o tom psala. Chci to všechno. Co se stane? Především touha, ono přání je promítnuto a já prožívám, neboť poznávám onen promítnutý stav. Kdybych onen stav nepoznal, nenazval bych to pravdou. Poznávám a prožívám to, ten prožitek dává posílení mému já. Tak je já obklopeno v prožitku. Pak řeknete: "Já vím", "Mistr existuje", "Bůh je", nebo "není Boha", nebo řeknete, že určitý politický systém je správný a ostatní že nejsou.

A tak zážitek vždy jen posílí naše já. Čím více se obklopujete zážitky, tím zesilujete své já. S tím výsledkem, že získáte určitou sílu charakteru, moc vědění nebo víry, kterou se můžete pochlubit před druhými, neboť nejsou tak chytří jako vy, protože vy máte dar pera nebo řeči a jste chytrý. Protože já je stále ještě v činnosti, vaše víra, vaši Mistři, vaše kasty a ekonomický systém jsou procesem izolačním, přinášejícím jen rozpory a hádky. Musíte, berete-li věc vážně, toto centrum totálně rozpustit a ne jen vysvětlovat a ospravedlňovat. Proto je tedy nutné znát proces zážitku.

Je možné, aby mysl, naše já, nic nepromítalo, nic si nepřálo? Nic neprožívalo? Víme, že zážitky našeho já jsou jen negacemi, zkázou a přece je nazýváme pozitivní činností. Tomu totiž říkáme pozitivní způsob života. A zvrátit celý tento proces je - u vás - negací. Máte v tom pravdu? Nuže tedy, nebylo by možné, abychom vy i já, jakožto individuality se tomu podívali na kořen a pochopili proces naší osobnosti, našeho já? Tedy, co může způsobit rozpuštění našeho já? Náboženství a jiné skupiny nabízejí identifikaci: "Sjednoť se s celkem vyšším, větším - já zmizí, říkají. Ale vždyť přece identifikace, ztotožnění je procesem mého jáství a ono větší není zase ničím jiným, než mojí projekcí, promítnutím mne a zážitek tedy zase jen mé já posílí!

Všechny různé druhy disciplíny, víry a vědění jen zesilují já. Můžeme nalézt nějaký prvek, který by já rozpouštěl? Či je to nesprávná otázka? To je totiž to, co zásadně potřebujeme. Chceme nalézt něco, co já rozpouští. Myslíme proto, že tu jsou různé prostředky a to: identifikace, víra, atd., ale tyto všechny jsou na stejné úrovni. Jedna není vyšší než druhá, protože všechny stejně jsou mocné v posilování já. Mohu patřit na své já, kdekoli působí, kde je v činnosti a je vidět jeho ničivá síla a energie? Ať je jakkoli pojmenuji, já je ničivá síla, síla izolující a proto musím najít způsob, jak ji rozpustit. Vždyť jste si zajisté již častěji museli říkat: vidím své já v činnosti, stále pracující, ale vždycky přinášející jen úzkost, strach, zmar, zoufání, bídu nejen mne samému, ale všem kolem mne. Což není možné, aby toto já se nějak rozpustilo - ne částečně, ale úplně? Můžeme se mu dostat na kořen a zničit je? Vždyť je to jediný způsob jeho činnosti. A já si nežádám nějaké částečné inteligence, já chci být inteligentní integračním způsobem - jednotně, cele. Většina z nás je inteligentní v činnosti obchodní, druhý v kanceláři, atd. Lidé jsou inteligentní na různý způsob, ale nejsme inteligentní celkově, v celé své jednotě. Být cele inteligentní znamená být bez já. Je to možné?

Je možné pro naše já, aby bylo zcela nepřítomno? Víte, že to možné je? Které jsou však nutné složky, požadavky, prvky, které to mohou vyvolat? Mohu to nalézt? Kladu-li si otázku: "Mohu to nalézt?" značí to, že jsem o té možnosti zcela přesvědčen a tak jsem tím současně vytvořil zážitek, který mé já posílí. Porozumět svému já vyžaduje nutnou dávku inteligence, pozornosti, bystrosti, stálého hlídání, aby neuniklo. Já, velmi vážný v tomto směru, chci zrušit své já. Vím, že je to možné. Ale v tom okamžiku, když řeknu: "chci zrušit své já, v tom okamžiku zajisté opět prožívám své já.

Nuže? jak je tedy možno pro naše já, aby zemřelo zážitku? Je zřejmé, že tvůrčí stav není vůbec zážitkem našeho já. Tvoření je, když tu není já, protože tvoření není intelektuální, není věcí mysli, není projekcí, promítnutím sebe sama. Je něčím nad veškeré prožívání. Je tu tedy možnost, aby mysl byla zcela ztišena, ve stavu ne-poznávacím nebo ne-prožívacím, stavu, kdy je tvoření, což značí nepřítomnost našeho já? To je ten problém, že? Jakýkoli pohyb mysli - pozitivní či negativní - je vždy prožitkem, vždy posiluje ono já. Je pro mysl možné, aby nepoznávala? K tomu je možno dojít jen při úplném klidu, tichu, leč ne při klidu, který by byl zážitkem našeho já a tedy jeho posílením.

Je tu snad nějaká jednotka, celistvost, jež by se obírala pozorováním našeho já a je rozpouštěla? Je tu nějaká taková jsoucnost, jež by třeba já nahradila, já odstranila nebo zničila? Myslíme, že ano. Většina náboženských lidí se domnívá, že takový prvek existuje. Materialista zase tvrdí, že já nemůže být zničeno, může být pouze podmíněno a drženo v mezích - politicky, hospodářsky, sociálně. Můžeme je držet pevně uvnitř sestavy a tak můžeme já zlomit. A proto může být přinuceno, aby vedlo vyšší, morální život a proti ničemu se nestavělo, ale aby se podvolilo vzoru či režimu a aby pracovalo pouze jako stroj. To známe. Pak jsou tu ještě druzí lidé, kteří se nazývají náboženskými - ač ve skutečnosti náboženskými nejsou, nazýváme je tak - kteří říkají: "V zásadě je tu takový element. A vejdeme-li s nim ve styk, rozpustí se naše já.

Je tu něco takového opravdu? Něco, co rozloží naše já? Leč pohleďme, co děláme. Nutíme já do kouta. A přivodíte-li, abyste byl zahnán do kouta, uvidíte, co se stane. Rádi bychom byli, kdybychom se tam setkali s oním prvkem, který je mimo čas, který není naše já, který - jak doufáme - přijde, zakročí a rozruší, zničí ono já a kterýžto element nazýváme Bohem. Nuže, je zde něco takového, co by si naše mysl dovedla představit? Snad ano, snad ne, na tom nezáleží. Čeho se však mysl žádá je bezčasový stav ducha, který by vstoupil v činnost a zničil já? Když věříte, není to vlastně tento váš případ? Věříte-li, že existuje Pravda, Bůh, stav bezčasový, nesmrtelnost - což by to nebyl proces posilující já? To vaše nebo naše já promítlo tu věc, kterou cítíte přicházet a v níž věříte, že zruší já. A tak promítnuvši myšlenku trvání do bezčasového stavu, přece máte jakožto duchovní jsoucnost - je ono já - jen jste mu dali jiné jméno a jinou vlastnost. Já je tu ještě - prožili jste je. A tak naše akce, od počátku je tu vývoj, růst, něco krásnějšího, ale podíváte-li se na já tu funguje, jen na jiných úrovních, pod jinou nálepkou, pod jiným jménem.

Vidíte-li však celý ten proces, ony chytré mimořádné vynálezy, onu inteligenci našeho já - jak se přikrývá různými ztotožňováními, různými vlastnostmi, věrami, znalostmi, zážitky, vidíte-li tu mysl, pohybující se v kruhu, v kleci vlastní výroby - co se stane? Uvědomíte-li si to vše, plně vše poznávajíce, nestojíte tu pojednou zcela mimořádně klidní, tiší - ne z přinucení, ne kvůli nějaké odměně, ne kvůli strachu? Když zjistíte, že každý okamžik mysli není než zesilováním já, když to pozorujete, když to vidíte, když to plně poznáváte v činnosti, když dojdete k tomu bodu tak daleko - ne ideologicky, slovně, ne promítnutím zkušenosti, ale když jste skutečně v přítomnosti v onom stavu - pak uvidíte, že mysl , jsouc úplně ztichlá, nemá síly ku tvoření. Cokoliv mysl totiž vytvoří, to vytvoří v kruhu, ve vlastním kruhu, v poli toho já. Ale když mysl netvoří, pak je tu tvorba, jež není procesem poznatelným.

Skutečnost, pravda se nepoznává. Aby přišla pravda, pak víra, vědomosti, zkušenosti, prožitky, sledování, ctnosti - to vše musí přestat. Ctnostný člověk, pokud je si vědom svého sledování ctnosti, nedojde nikdy skutečna. Může být velmi slušný člověk, ale to je zcela něco jiného než člověk pravdy, člověk, který porozumí. U člověka pravdy je pravda jeho bytostí. Ctnostný člověk je člověk řádný, pečlivý, spravedlivý, poctivý, leč takový člověk nemůže nikdy rozumět pravdě, protože ctnost je pro něj zakrytím jeho jáství, posílením jeho já, neboť přece sleduje cestu ctnosti. Řekne-li: "musím být bez chtivosti" - stav bez-chtivosti, který prožije, je jenom dalším posílením jeho jáství. Proto je tak důležité, být chudý a to nejen ve věcech tohoto světa, ale i ve víře a ve vědomostech. Člověk bohatý majetkem nebo znalostmi a vírou, nerozezná nikdy víc než temnotu a bude střediskem zla a bídy. Jestliže však vy a já jako jednotlivci, budeme s to pochopit celý tento způsob, jímž se projevuje já, pak poznáme, co je to láska. A ubezpečuji vás, že to je jediná reforma, jež by mohla změnit tento svět. Láska není já. Já nemůže poznat lásku. Řeknete "miluji", ale potom již v tom okamžiku, když to říkáte, v tom prožívání slova - lásky není. Ale když poznáte lásku, není v tom já. Kde je láska, tam není jáství.

První a poslední svoboda: Co je naše já?

Jiddu Krishnamurti - první poslední svoboda nejvyšší svoboda túžba bdelosť viera strach ego čas Krišnamurti.

Jiddu Krishnamurti
první poslední svoboda nejvyšší svoboda túžba bdelosť viera strach ego čas Krišnamurti.

suntzuart

the 48 laws of power