Jiddu Krishnamurti texts Jiddu Krishnamurti quotes and talks, 3000 texts in many languages. Jiddu Krishnamurti texts

První a poslední svoboda: Prostota

Rád bych prodiskutoval co je prostota, neboť tím způsobem snad objevíme podstatu citlivosti. Domnívám se, že jednoduchost, prostota není než pouhým vnějším projevem, jakýmsi ústupem: mít málo majetku, nemít domova, mít málo oblečení, málo peněz. To ovšem není jednoduchost, to není prostota, nýbrž jen vnější předstírání. Mám za to, že prostota je věcí podstatné důležitosti. Avšak k prostotě můžeme dojít jen až začneme chápat význam sebepoznání.

Prostota nespočívá v pouhém přizpůsobení se vzoru. Být prostým vyžaduje velikou dávku inteligence a nikoli jen následování, přizpůsobení se nějakému vzoru, byť i cennému po stránce vnější. Bohužel, většina z nás začíná být prostá jen vnějškově. Je poměrně snadno spokojit se s málo věcmi, mít malý majetek, býti spokojen s málem a i o to se případně dělit s druhými. Ale pouhý vnější výraz jednoduchosti ve věcech, v majetku neznamená ještě vnitřní prostotu. Neboť takový už je svět, že stále více se po nás chce a život se stává složitějším. Abychom tomu unikli, pokoušíme se vzdát se, oprostit se od věcí - aut, domů a organizací, kin a ostatních jiných okolností, které nám byli vnuceny. A domníváme se, že jednoduchostí docílíme prostým odtažením se od nich. Davy svatých a učitelů se vzdali světa, ale mám ten dojem, že takové vzdání se problému neřeší. Prostota skutečná, základní může být uskutečněna jen vnitřně. Tu potom vzniká vnější projev. Jak dojít jednoduchosti je tedy problém, protože prostota přispívá ke zvýšení citlivosti. Citlivá mysl i citlivé srdce jsou podstatné, protože pak je tu i schopnost rychlého vnímání, rychlého přijímání (recepce).

Člověk může být vnitřně prostým, jistě jen pochopením těch nesčíslných překážek, lpění, strachu, v nichž člověk žije. Ale většině z nás to vyhovuje lpíme-li na lidech, na majetku, na idejích. Jsme rádi zajatci. Uvnitř však jsme vězni, ačkoli na venek se zdáme být velmi prostí. Uvnitř jsme však zajatci svých přání, svých potřeb, ideálů a ostatních nesčíslných důvodů. Prostoty však nelze dosáhnout, jestliže se neosvobodíme vnitřně. Proto též musíme i svým nitrem začít, ne vnějškem.

Neobyčejného osvobození dosáhneme, pochopíme-li celý ten proces věření, pochopíme-li, proč se mysl upíná k víře. Jsme-li osvobozeni od věr, jsme prosti. Taková svoboda však vyžaduje inteligenci a abychom byli inteligentní, musíme znát své vlastní slabosti. Abychom je poznali, to vyžaduje, abychom byli stále na stráži a nespočívali v nějaké určité brázdě, v nějakém zvláštním vzoru myšlení nebo vzoru pro konání. Neboť konečně, podle toho jací jsme vnitřně, tak působíme navenek. Společnost či jiná forma činnosti je naší vlastní projekcí, promítnutím nás samých a nezměníme-li se vnitřně, pouhá zákonitost má malou působivost navenek, snad vyvolá jakési reformy, úpravy, ale jen to vnitřní přemůže to vnější. Jsme-li vnitřně chtiví, ctižádostiví, sledujeme-li určité ideály, pak případně zvrátí naše vnitřní složitost i vnější společenský útvar, byť by byl i sebe lépe plánován.

Proto je nutno začít uvnitř - a nikoliv výlučně - zavržením věcí zevních. Nitra zcela jistě dojdete porozuměním vnějšku, toho, jak dochází ke konfliktům, k zápasům, ke strachu, strastem a utrpení, které mimo nás existují a jak toto budete zkoumat, dojdete přirozeně i k oněm psychologickým stavům, jež vnější rozpory a bídu vyvolávají.

Vnější výraz je jen ukazatelem vnitřního stavu, ale abychom porozuměli tomuto vnitřnímu stavu, musíme k němu přistoupit oním vnějším. Většina z nás tak činí. Porozuměním vnitřnímu stavu - ale ne výlučně, ne zavržením vnějšího výrazu, ale jeho pochopením - docházíme k nitru a pak najdeme, že tak jak budeme postupovat s prozkoumáváním složitosti svého nitra, takže budeme citlivějšími a svobodnějšími. A je to právě tato vnitřní jednoduchost (prostota), jež je tak důležitá, protože jednoduchost vytváří citlivost. A mysl, jenž nebyla citlivá, bystrá, bdělá, není schopna vnímavosti ani tvořivé akce. Přizpůsobení se - jakožto prostředek, který by nás měl učinit prostšími - nevyhovuje, protože otupuje mysl i srdce a činí je necitlivými. Jakékoli autoritativní přinucení, ať už vyvolané vládou nebo námi samými, nebo ideálem, volajícím po uskutečnění a tak podobně - jakákoli forma přizpůsobení se musí mít za následek znecitlivění, protože vnitřně není jednoduchá, prostá. Navenek se můžete zdát jako přizpůsobivši se a budit tak zdání prostoty, jednoduchosti, jak se nám jeví též mnozí lidé. Provádění různé disciplíny, stali se členy různých organizací, věnují se určitým způsobům meditace atd. - což se může jevit jako jednoduchost, prostota - ale přesto takové přizpůsobení k prostotě nevede. Ba naopak, čím více potlačujete, čím více nahrazujete a sublimujete - tím méně je tu prostoty. Avšak čím lépe porozumíte procesu sublimace, potlačení, náhrady, tím tu bude větší možnost dospět prostoty.

Naše problémy - sociální, problémy našeho okolí, problémy politické, náboženské - jsou tak složité, že je můžeme rozluštit jen když se staneme jednoduchými a ne snad kdybychom se stali mimořádně duchaplnými nebo chytrými. Prostý člověk vidí bezprostředněji, příměji, má více přímých prožitků, než osoba složitá. Naše mysli jsou tak přecpány znalostmi faktů a toho, co řekli jiní, že jsme přestali být schopni prostoty a přímého přístupu a můžeme k nim takto přistoupit jen, když jsme prostí, vnitřně jednoduší. Ona prostota přichází jen sebepoznáním, porozuměním sobě, pochopením našeho myšlení a cítění, pohybu našich myšlenek, našich odpovědí, reakcí, pochopením, jak se přizpůsobujeme strachem veřejnému mínění, tomu, co říkají druzí, co řekl Buddha, Kristus, velcí svatí - čím jen dokumentujeme svoji přizpůsobivost, svoji touhu po zajištění, po zabezpečení. Jistě však pokud hledáme zajištění, jsme ve stavu strachu a proto zde není prostoty.

Nejsme-li prostí, nemůžeme být vnímaví - stromům, horám, větrům a všem věcem, které se odehrávají kolem nás. Bez prostoty nelze být citlivým k vnitřní sdílnosti všech věcí. Většina z nás žije povrchně, na hořejší úrovni našeho vědomí. Tam se pokoušíme být duchaplnými nebo inteligentními, což by mělo být synonymním, souznačným výrazem pro "být náboženskými", tam se pak snažíme, aby naše mysli byli prosté, ale snažíme se o to jaksi nucením, ukázněním. Tím však nedojdeme k prostotě a jednoduchosti. Nutíme-li nejvyšší vrstvu k prostotě, toto nucení neudělá naši mysl poddajnou, jasnou, bystrou, rychlou, to naopak činí mysl tvrdou. Být prostým v celém rozsahu svého vědomí je nesmírně namáhavé, protože tu musí být mysl bez jakéhokoli vnitřního vyčkávání, mysl musí být naplněna horlivostí a touhou, dopátrat se až na dno procesu našeho bytí. To značí být si vědom každého náznaku strachu, našich nadějí a stále víc a víc se od nich osvobozovat. A jen tehdy, když mysl i srdce jsou prosté, nezatvrzelé, budeme s to rozluštit všechny ty problémy proti kterým stojíme zde.

Vědění nerozřeší naše problémy. Možná, že víte např., že je re-inkarnace, pokračováním života po smrti. Snad je tomu tak, netvrdím to, snad jste o tom přesvědčeni - to však není řešení. Smrti neuhnete přes tuto teorii nebo informaci či přesvědčení. A smrt je mnohem tajuplnější, hlubší, ba mnohem více tvůrčí, než je tato teorie.

Člověk musí být schopen zkoumat tyto věci znovu a nově, neboť jen přímou zkušeností se řeší problémy a abychom měli přímou zkušenost, musí tu být prostota, což značí i citlivost. Mysl je tupá váhou vědomostí, váhou minulosti i budoucnosti. Jen mysl, schopná zaměřovat se stále na přítomnost, bez přerušení, od okamžiku k okamžiku se může utkat se silnými vlivy a tlaky, jimiž na nás stále působí naše okolí.

Proto tedy opravdu náboženský člověk není ten, který na sebe vezme roucho mnicha, vykoná svaté sliby a jí jednou denně, nýbrž ten, kdo je vnitřně prostý, ten který se nechce něčím stát. Taková mysl je schopna neobyčejné vnímavosti, neboť zde není překážky, strachu, cíle, k němuž nás vede snaha, proto je schopna dojít milosti Boha, Pravdy - nebo čeho chcete. Ale mysl, která sleduje ideu nebo myšlenku, není myslí prostou. Mysl, která jde za nějakým cílem, mysl vzrušená touhou, snahou, nebo mysl, která se přizpůsobuje vzoru či autoritě vnitřní nebo cizí, nemůže být senzitivní. A jen mysl, která je citlivá, bystrá, bdělá, vědomá všeho, co se v ní děje, všech reakcí, odpovědí, myšlenek, ale nesměřuje za nimi, mysl, jenž se nechce něčím stát, jen ta je schopna dojít pravdy. A jen tehdy může být dosaženo štěstí - neboť štěstí nemůže být cílem, štěstí není dosažitelné jakožto cíl - protože je jen výsledkem skutečnosti. Když mysl a srdce se stanou prostými a tedy senzitivními - ale ne nějakým řízením, nucením - pak poznáme, že i se svými problémy se můžeme setkat prostě a v jednoduchosti. Protože pak - bez ohledu na složitost problematiky - vidíme je jinak a přistupujeme k nim novým způsobem. To je to, čeho je dnes tolik zapotřebí: lidí, kteří by byli schopni setkat se s celým tím vnějším chaosem, zmatkem, nepřátelstvím nějak jinak, nově, prostě, s tvořivou schopností a ne s teoriemi a formulkami, ať levými či pravými. A to nelze potkat nově, nejste-li prosti.

Problém lze vyřešit jen blížíme-li se k němu takto. Nelze nám však přistupovat k řešení novým způsobem, myslíme-li v mezích určitých vzorů náboženských, politických nebo jiných. Musíme být oproštěni ode všech těchto věcí, musíme být prostí. A proto je tak důležité mít schopnost být si vědom procesu myšlení v sobě a cele se znát, pak jistě dojde k jednoduchosti, prostotě a pokoře, které nejsou ctnostmi nebo výsledkem cviku, praxe. Pokora získaná - není pokorou. Mysl, která se udělá pokornou - není pokorná. Ale má-li člověk pokoru - ne vypěstěnou - pak může jít s důvěrou vstříc těm věcem, zkušenostem života, které někdy na nás dolehnou, protože pak necítí vlastní důležitosti a nehledí na věci pod zorným úhlem vlastní vznešenosti. Potom tu vidí člověk problém jako takový a může ho řešit.

První a poslední svoboda: Prostota

Jiddu Krishnamurti - první poslední svoboda nejvyšší svoboda túžba bdelosť viera strach ego čas Krišnamurti.

Jiddu Krishnamurti
první poslední svoboda nejvyšší svoboda túžba bdelosť viera strach ego čas Krišnamurti.

suntzuart

the 48 laws of power