Jiddu Krishnamurti texts Jiddu Krishnamurti quotes and talks, 3000 texts in many languages. Jiddu Krishnamurti texts

První a poslední svoboda: Touha

Pro většinu z nás touha, naše přání, je skutečným problémem. Ať už je to touha po majetku, po postavení, po pohodlí, po moci, nesmrtelnosti, po pokračování, po lásce, nebo přání mít něco trvalého, stálého, něco, co by nám dalo uspokojení a bylo nad časem. Nuže, co je to touha? Co je to za věc, jež nás pohání, žene, nutká? Při tom si nemyslete, že bych doporučoval, abychom byli spokojeni s tím, co máme, nebo s tím, čím jsme, což bývá jen opakem toho, čeho bychom si přáli. Pokusíme se podívat se na toužení a budeme-li moci přistoupit k tomu nezávazně, pokusně, váhavě, domnívám se, že by se nám to mohlo podařit, získat jakési přetvoření touhy, tedy ne pouze nahradit jedno přání druhým, vyměnit jeden předmět touhy za druhý. Neboť toto je čemu obyčejně říkáme "změna". Když nejsme více spokojeni s jedním předmětem, jehož si žádáme, nastoupí předmět jiný a tak se stále jen pohybujeme, přecházíme od předmětu jednoho k předmětu druhému, který pokládáme za vyšší, jemnější nebo vznešenější. Ale ať je objekt našeho přání jakkoli ušlechtilý, touha je touha a v pohybu našich přání a tužeb je nekonečný zápas, rozpor opaků bez přestání.

Není tedy velmi důležité poznat, co je touha a jak ji přeměnit? Co je vlastně touha? Není-liž to symbol a jeho vzruch? Touha je vzruch z předmětu, na který se vztahuje, k němuž se upírá. Není touhy bez symbolu a příslušného vzruchu? Symbol touhy, tj. předmětem našeho přání může být obraz, člověk, slovo, jméno, představa, myšlenka, pojem, který vzbuzuje pocit, že si ho žádáme, nebo se mi líbí či nelíbí. Je-li pocit příjemný, chci předmět dosáhnout, chci ho mít, chci se jím zabývat a pokračovat v tom příjemném stavu či pocitu. Čas od času - podle svých sklonů a svých sil měnívám obraz, představu, předmět. Jedna forma požitku mne omrzí, unaví, znudí a pak hledám nový pocit, novou ideu, nový symbol. Zamítnu pocit starý a obírám se novým pocitem, novými slovy, novými záznamy, novými zkušenostmi. Odporuji starému a poddávám se novému, jež pokládám za vyšší, vznešenější, uspokojivější. Tak přání obsahuje jednak odpor, jednak ústupek, s nímž souvisí pokušení a ovšem, když se poddávám, když se chci oddat tomu, co od případu k případu představuje moji touhu - je tu vždy strach před zmařením.

Pozoruji-li celý průběh touhy v sobě, celý proces toužení, uvidím, že je tu vždy předmět touhy, k němuž se moje mysl upíná pro další pocity a tento proces obsahuje odpor, svádění, lákání a kázeň. Je tu vjem, pocit, smyslový nebo myšlenkový dotyk a přání a mysl se stává nástrojem v tomto procesu, ve kterém symbol, znaky, slova a předměty jsou středem, kolem něhož jsou postaveny všechny touhy, přání, vše za čím se honíme, všechny naše ctižádosti. Tento střed, toto centrum je já. A mohu rozpustit toto centrum přání, ne některý zvláštní případ touhy, ale celou tu budovu, celou strukturu, stavbu svých přání, tužeb a nadějí, jež vždy jsou doprovázeny strachem z možného nezdaru a zklamání? Vždyť čím více marných zklamání a zmarů jsem zažil, tím více síly jsem vkládal do svého já Ale pokud je tu ještě naděje a toužení, pokud vždy je v pozadí i strach, který zase zesiluje ono centrum. A revoluce je možná jen v tom centru a nikdy na obvodě, kde se odehrává pouhé rozptylování, jen povrchní změny, vždy vedoucí k novým nepříjemnostem.

Pozoruji-li, uvědomuji-li si takto celou strukturu touhy a přání, vidím, jak se má mysl stala mrtvým středem, automatickým procesem vzpomínacím. Jakmile mne jedna touha přestala bavit, chci automaticky dojít naplnění v druhé touze. Má mysl se vždycky využívá ve významech citových, je nástrojem citu. Znaven a znuděn jedním pocitem, hledám cit nový, jehož realizací může být případně i Bůh, což není zas nic jiného než vzruch. Měl jsem až příliš tohoto upracovaného světa a chci klid, věčný mír a tak medituji, kontroluji svoji mysl tak, abych zažil onen klid. A prožitek toho klidu bude zase vzruchem. Tak tedy je má mysl mechanickým nástrojem vzruchů, vzpomínek, pamětí, odkud vychází mé jednání i myšlení. A předměty, za nimiž jdu, jsou promítnutím mysli, symboly, z nichž čerpám pocity, vzruchy. Slovo "Bůh", slovo "láska", slovo "komunismus", slovo "demokracie", "nacionalismus" - toť symboly, jež všechny dodávají mysli vzruchy a proto mysl na nich lpí. Leč každý vzruch - pocit má svůj konec a proto přecházíme od jednoho ke druhému a každý pocit - vzruch posiluje náš zvyk hledat vždy nové a nové pocity. A tak se mysl stává nástrojem citů a vzpomínek a v tomto procesu jsme chyceni. Pokud pak hledá mysl další zážitky, může myslet jen v termínech vzruchů a potom jakýkoli prožitek spontánní, vitální, naprosto nový, je ihned redukován v pouhý vzruch, který se pak stává vzpomínkou - pamětí. Proto jsou naše prožitky mrtvé a naše mysl se stává hnilobnou tůní minulosti.

Jakmile jsme se na to zahleděli hlouběji, jsme seznámeni úzce s tímto celým procesem a pak se nám zdá, že nikdy nebudeme schopni dostat se za to vše. Chceme to překonat, protože nás unavila běžná rutina, mechanický hon za vzruchem, pocitem, proto mysl promítne ze sebe ideu pravdy, Boha, sní o zásadní změně a o tom, jak bude hrát důležitou roli v této změně a to se opakuje stále. Proto nikdy nedojde k tvůrčímu stavu. V sobě samém vidím, jak tento proces touhy probíhá mechanicky, vždy znovu a znovu, udržujíc mysl v průběhu zvykovém, při čemž se mysl stává jen středem mrtvé minulosti, v níž není tvůrčí spontánnosti. Také dochází náhle k okamžiku tvořivosti, ale ty nejsou z mysli, ani z paměti a nejsou to ani pocity touhy.

Proto je naším problémem porozumět touhám a ne jak daleko v nich smím jít, kde mám přestat, ale pochopit celý onen postup, proces, průběh toužení a našich přání, našich snah a palčivých chutí. Mnozí si myslí, že když člověk omezí své potřeby na minimum, že to je důkazem osvobození se od toužení a chtivosti a jak si vážíme těch, kteří mají jen prosté potřeby! Roucho mnicha symbolizuje naši touhu po osvobození se od touhy, od přání. Ale to je jen zase povrchní reakce. Proč se vždy začíná na této nejzevnější úrovni vzdávání se vnějších potřeb, když naše mysl je zmrzačena nesčetnými přáními, potřebami, touhami, vírami a zápasy? Je jisté, že tam musí dojít k revoluci a že není otázkou kolik kdo má šatů a kolik jídel sní. Ale právě těmito věcmi býváme udiveni, protože jsme povrchní.

Našim problémem je, zda se může mysl osvobodit od toužení a od citů. Neboť tvoření jistě nemá nic společného se zážitky vzruchovými. Skutečnost, Bůh apod. jistě nejsou stavy, které by byly vnímány jako citové vzruchy. Máte-li prožitek, co se stane? Dalo vám to určitý vzruch, pocit povznášející nebo deprimující? Přirozeně jde-li o pocit radostný, snažíte se v něm pokračovat, ale nepříjemný pocit odsuzujete. A jestliže skutečnost byla doprovázena pocitem příjemným, chcete jí více a toto "více" zesiluje ono mrtvé centrum mysli, jež se žene za dalšími prožitky. Proto mysl není schopna zažít něco vpravdě nového, jelikož se všemu přistupuje pomocí paměti, pomocí poznání ve vzpomínce a to se poznává pamětí - to není pravda, skutečnost - to není tvůrčí. Těkavá mysl nemůže prožít skutečnost, je schopna mít citové zážitky, ale tvoření není citovým vjemem, nýbrž je to něco věčně nového od okamžiku k okamžiku.

Uvědomuji si stav své mysli. Vidím, že je to nástroj citových vjemů a tužeb, přání - nebo lépe snad - že mysl není ničím jiným, než právě toužením a citovým vnímáním, v nichž je zachycena. Taková mysl je neschopna přijmout něco nového, protože ono nové musí být za vjemem, který je vždy starý. A proto tento mechanický proces prožívání musí být ukončen. Musí přestat sledování symbolů, slov, představ, se všemi na ně navazujícími pocity. Jen potom přijde mysl do stavu, v němž nastává tvořivost. Až pochopíte, aniž byste byli ovlivněni slovy, zvyky, idejemi, jak je to důležité, aby ono nové neustále bušilo na brány naší mysli, pak snad porozumíte procesu toužení a přání, rutině, otupující nudě neustálého shonu po prožitcích. Potom, myslím, začnete chápat, jak malý význam má přání a touha v životě člověka opravdu hledajícího. Přirozeně, že tu jsou určité fyzické potřeby jako potrava, ošacení, bydlení a ostatní. Ale tyto potřeby se nemohou stát psychologickými nutkáními, k nimiž by se mysl stavěla jako ke středu toužení. Mimo potřeby fyzické všechny touhy, všechny přání - ať třeba po velikosti, pravdě, ctnosti - se stávají psychologickým procesem, jímž naše mysl vytváří pojem já a kolem něhož se soustředí a posiluje.

Když poznáte tento průběh, když se jej skutečně uvědomíte, aniž byste se proti tomu stavěli, aniž byste jím byli sváděni k odporu, ke schvalování, ke kritizování, pak zjistíte, že mysl je schopna přijmout ono nové, jež nikdy není citovým vjemem a jež proto nikdy nemůže být poznáno, tj. znovu poznáno. Je to stav bytí, v němž stav tvůrčí přichází bez pozvání a bez vzpomínky a to je skutečnost.

První a poslední svoboda: Touha

Jiddu Krishnamurti - první poslední svoboda nejvyšší svoboda túžba bdelosť viera strach ego čas Krišnamurti.

Jiddu Krishnamurti
první poslední svoboda nejvyšší svoboda túžba bdelosť viera strach ego čas Krišnamurti.

suntzuart

the 48 laws of power