Jiddu Krishnamurti texts Jiddu Krishnamurti quotes and talks, 3000 texts in many languages. Jiddu Krishnamurti texts

První a poslední svoboda: Sobecká činnost

Většině z nás je zcela jasné, že přesvědčování v každé formě se snažilo o to, aby se kladl odpor sobeckým činnostem. Náboženství se snažila o to nejrůznějšími způsoby, strašením peklem. A když ani náboženství neuspělo, politické strany se o to pokoušely způsobem přesvědčováním, různými cestami zákonodárství, až po koncentrační tábory. Ale my pokračujeme přes to vše, dále ve svém sobectví. Zdá se, že je to jediný nám známý způsob jednání. Jestliže se vůbec nad tím zamyslíme, pokoušíme se takové jednání upravit. Jsme-li se svého způsobu jednání plně vědomi, snažíme se dát mu jiný směr, ale v základu, v hloubce, nejde tu o přeměnu, o radikální skoncování s takovým druhem jednání. Ti přemýšlivý jsou si toho vědomi a také ví, že šťastný život může nastat jen skončí-li činnost, vznikající z našeho sobeckého centra. Většina se však domnívá, že nemůže existovat jiný druh jednání, než právě jednání egocentrické, které je přirozené a je nutno jen zformovat, upravit a kontrolovat jeho výsledky. Nyní je nutné si uvědomit, zda je možné dostat se přes toto sobecké stanovisko, dostat se dále za ně.

Abychom poznali, co je toto egocentrické jednání, musíme je zkoumat, poznat, uvědomit si celý ten proces. Jestliže si jej v bdělosti uvědomíme, bude tu i možnost jeho rozluštění. Ale abychom si ho mohli uvědomit, musí dojít k plnému porozumění, vyžadujícímu, abychom pohleděli věci tváří v tvář, ale bez snahy po nějakém odsuzování nebo upravování. Musíme si být plně vědomi toho, co děláme, jaké je toto egocentrické jednání. Avšak potíž spočívá v tom, že se svým nálezem nesouhlasíme a chceme jej pozměnit, přetvořit, kontrolovat. Nesouhlasíme a proto odsuzujeme, takže zřídka se stává, že pravdivě nazíráme přímo na své sobectví. Jestliže se tak přesto stane, pak jen velmi málo z nás ví, co dělat.

My víme, že sobecká činnost je škodlivá, ničivá a že jakákoli forma ztotožňování s určitou zemí, skupinou, s určitým přáním, touhou, se snahou po výsledku, ať už zde nebo po smrti, jakékoli následování příkladu, nebo cesta za ctností - my víme, že to vše je v podstatě činnost sobecké osobnosti. A všechny naše vztahy, ať k přírodě, k lidem, k ideám - všechny jsou výsledkem našeho egocentrického zaměření - a když to víme, ptáme se, co dělat. Veškerá naše činnost musí přestat - nesmí však k tomu dojít násilím, nýbrž dobrovolně, nesmíme být k tomu donucováni, ovlivněni, přivedeni.

Většině z nás je známo, že sobecká činnost vede k nepřístojnostem, k chaosu, jenže si to uvědomujeme pouze v určitých směrech. Buďto to pozorujeme u jiných a sami u sebe to nevidíme, nebo vidíme-li, chceme své sobectví přeměnit, nahradit, chceme se dostat přes ně. Dříve než to můžeme projednávat, musíme vědět, jak k tomu procesu došlo, že? A abychom něco poznali, musíme být schopni to pozorovat, a to lze jen, když známe různé činnosti, projevy svého sobectví na různých úrovních, na vědomých i podvědomých - své vědomí a uvědomělé směrnice právě tak, jako egocentrické pohyby a hnutí u svých nevědomých motivů a úmyslů.

Jen tehdy si uvědomuji činnost svého já, když něčemu oponuji, když moje já chce dosáhnout určitého výsledku, nebo když můj pocit radosti a spokojenosti dojde svého konce a já chci ještě. Tehdy si uvědomuji, že usměrňuji svou mysl k dosažení cíle, který mně přinese radost, spokojenost. Rovněž jsem si vědom sebe, s úmyslem sleduji cestu, vedoucí ke ctnosti, ačkoliv vědomě nabýt ctnosti nelze. Pokory nelze vynutit - což je na pokoře to krásné.

Tento egocentrický proces je ovšem výsledkem časového děje. Pokud toto já, toto centrum činnosti existuje, ať už ve vědomí nebo podvědomí - vždy je tu pohyb času a já si uvědomuji minulost, přítomnost a budoucnost. Egocentrická činnost mého já je proces časový. Je to právě paměť, jež dává pokračování, plynulost té činnosti, ústředí, jež je moje já. Dáte-li si pozor a uvědomíte-li si toto středisko své činnosti, poznáte, že je to jen proces časový, proces paměti, zkušenosti a prožití a že každý prožitek si vysvětlujeme, chápeme podle paměti. Uvidíme též, že naše sobecká činnost je znovupoznáváním, což je též procesem naší mysli.

Může se mysl zbavit toho všeho? Snad ve vzácných okamžicích, stává se tak nejčastěji, provádíme-li nějaký neuvědomělý, neuvědomovaný, neúmyslný a neúčelový čin, ale otázkou je, zda je možno, aby se mysl osvobodila od egocentrické činnosti. Je možné nemyslet v termínech časových, nemyslet ve výrazech "čím bych měl být", "čím jsem teď"? Neboť právě z takových otázek vzniká proces, vzniká egocentrická činnost. Tím také začíná určování toho, čím se stát, co volit, čeho se vystříhat a to vše zahrnuje v sobě čas a s ním i příchod bídy, ubohosti, nepřístojnosti, zmatků, zkroucenin, rozkladu bez konce.

Rozhodně vývoj - proces v čase - nemůže být revoluční. V časovém procesu není proměnění, je jen pokračování, plynutí, není tam konce, není tam nic než znovu-poznávání. Poznáváme již známé. Jen v případě, že došlo k úplnému zastavení vývoje v čase, když ustala činnost našeho já - ega, nastává revoluce, proměna, zrození nového.

A když si uvědomíme tento průběh, onu činnost svého já, co má pak mysl dělat? Nové přichází - ne evolucí - ale revolucí, ne tím, že se já něčím stane, ale, že já dojde úplně svého zakončení. Čas nepřinese nic nového. Čas - to není způsob toho tvůrčího.

Já nevím, jestli někdo z vás prožil tvůrčí okamžik. V něm, v takovém okamžiku dochází k onomu mimořádnému stavu, kdy já přestává, kdy není myšlení, není v něm žádné akce našeho já.

Jistě, že se ptáme: je možné, aby mysl v tomto stavu byla nejen okamžik, nebo jen ve vzácných okamžicích, ale stále, bez ohledu na míru času? To by byl pro každého z nás důležitý objev, neboť to jsou dveře k lásce. Všechny ostatní dveře jsou činnosti našeho já. Kde je činnost já, tam není láska. Láska není obsažena v čase a nedá se praktikovat. Jinak by to nebylo zase nic jiného, než činnost našeho já, směřující k dosažení výsledku.

Láska není věcí času, nedopracujete se jí žádným vědomým náporem, disciplínou, ztotožněním. Mysl, jež nezná nic než vývoj v čase, nepozná lásku a láska je to jediné, co zůstává věčně nové. Jelikož většina z nás pěstuje svou mysl - výsledek času - nevíme, co je láska. Mluvíme o ní: říkáme, že milujeme své děti, ženu, sousedy, přírodu - leč v to okamžiku, v němž jsme si uvědomili, že milujeme, v tom okamžiku vstupuje v bytí opět naše egocentrita, sobecká činnost - proto nesporně musí přestat láska.

Celý tento postup naší mysli může být pochopen jen pomocí našich vztahů - vztahů k přírodě, k lidem, k našim vlastním výmyslům, promítnutím, ke všemu kolem vás. Život není než právě vztahem. Ačkoli se můžete snažit o izolaci vztahů, existovat bez nich nelze. Ačkoli vztažnost je utrpením, nelze se jí zbavit pomocí prostředků izolace, neboť tím, že se staneme poustevníkem. Tyto metody jsou ukazateli činnosti egocentrické, činnosti našeho já. Pozorujíce celý tento obraz a jsouce si vědomi celého průběhu časového jakožto vědomí, bez vybírání a bez určitého cílevědomého úmyslu, bez touhy po výsledku, uvidíte, jak celý běh času a časový proces sám samovolně skončí. A jen když je tu jeho konec, přichází láska, jež je věčně nová.

Nemusíme hledat Pravdu. Ostatně pravda není nic vzdáleného. Je to pravda o mysli, pravda o její činnosti, od okamžiku k okamžiku. Naše bdělé uvědomění uvolní vědomí nebo onu energii, která je inteligence, láska. Tak dlouho tu bude čas a doba bídy, konfliktů, nepřístojností a zklamání, pokud mysl používá vědomí, jako egocentrické činnosti. A jen když mysl pochopí celý tento proces a přestane - může být láska.

První a poslední svoboda: Sobecká činnost

Jiddu Krishnamurti - první poslední svoboda nejvyšší svoboda túžba bdelosť viera strach ego čas Krišnamurti.

Jiddu Krishnamurti
první poslední svoboda nejvyšší svoboda túžba bdelosť viera strach ego čas Krišnamurti.

suntzuart

the 48 laws of power