Jiddu Krishnamurti texts Jiddu Krishnamurti quotes and talks, 3000 texts in many languages. Jiddu Krishnamurti texts

První a poslední svoboda: Síla a uskutečnění

Pozorujeme, že je nutná změna, změna radikální ve společnosti, v nás samých, v našich individuálních i skupinových vztazích, ale jak ji provést? Jestli bychom se o to pokoušeli podle nějakého plánu, nějakého vzoru, pak by to bylo stále v rozsahu mysli, jež vnucuje přizpůsobení se, nucenost, brutalitu, diktaturu, koncentrační tábory, vše jde s ní. A jestliže si to uvědomím, jestli je mi jasno, že disciplína, kontrola, ovládání je marností a že různé formy potlačování jen posilují mé já - copak mám dělat?

Máme-li řádně uvažovat o tomto problému, musíme se zabývat otázkou, co je vědomí. Já nevím jak dalece jste pochopili z vlastních pokusů, ze svých vlastních studií sebe, co vědomí znamená, co v sobě zahrnuje - nejen obvyklé denní činnosti vědomí a všeho co jí sledujeme, ale i ono skryté, hluboce uložené, bohaté vědomí, k němuž se těžko přiblížíme.

My můžeme poznat, co myslíme pod vědomím na povrchu vaší mysli: zřejmě je to proces myšlení. Myšlenka je výsledkem paměti, verbalizace. Je to pojmenování, zaznamenávání a uskladňování určitých zážitků a zkušeností, jež nám mají umožnit, abychom byli schopni vyměňovat si své názory a vůbec aby byl možný styk mezi námi. Na této úrovni se nalézají různé zábrany, kontroly, sankce a disciplíny. To vše známe. Jdeme-li do větší hloubky, docházíme ke všemu tomu, co nashromáždila rasa, ke skrytým motivům, kolektivní i osobní ctižádosti, předsudkům, jež jsou výsledkem vnímání, styků i přání. Toto celkové vědomí skryté i otevřené se soustředí okolo ideje já, já sám.

Když mluvíme o změně, o proměnění, obvykle při tom myslíme změny v této povrchové vrstvě. Pomocí rozhodnutí, závěrů, věr, kontroly a zábran zápasíme o tento povrchní cíl, jehož dosažení si žádáme a doufáme tam dojít pomocí podvědomí, pomocí hlubších vrstev mysli. Proto se domníváme, že je nutno, abychom odkryli hloubky svého já. Leč mezi povrchními vrstvami panuje neustálý konflikt - jak je všem psychologům i těm, kteří šli za sebepoznáním, dobře známo a čeho se jsou plně vědomi.

A vyvolá tento vnitřní konflikt změnu? Vždyť to je nejzákladnější a nejdůležitější otázka: Jak vyvolat základní a radikální změnu, proměnu nás samých? Že by to docílila změna v povrchových vrstvách? Nebo to bude pochopení různých vrstev vědomí, odhalení minulosti, různých osobních prožitků od dětství až po dnešek, pozorování kolektivních zkušeností mého otce ve mně, zkoumáním mé matky, mých předků, mé rasy, podmínění této zvláštní skupiny, v níž žiji - bude to snad pochopení toho všeho, co vyvolá proměnu, která nebude pouhým přizpůsobením se?

Cítíme všichni, že taková základní změna v životě každého z nás je naprosto nutná. Změna, která není pouhou reakcí, která není výsledkem námahy, vzniklých požadavků okolí. Mé vědomí je celkovým součtem lidských zkušeností a k tomu můj zvláštní styk s přítomností, co přivede tuto změnu?

Může studium mého vlastního vědomí, mých činností, uvědoměním si mých myšlenek a citů uklidnit mysl tak, aby mohla pozorovat bez odsuzování? Může tento proces přivodit změnu? Může nastat změna vírou, ztotožňováním se s promítnutým obrazem? Může to být nazváno ideálem? Nezahrnuje to vše určitý rozpor, mezi tím co jsem a čím bych chtěl být? Přivodí rozpor základní změnu? Jsem stále v boji, sám v sobě a se společností, že ano? Odehrává se neustálý rozpor mezi tím, čím jsem a čím chci být. Přinese tento rozpor, tento zápas změnu? Vidím, že změna je podstatná, mohu ji přivodit zkoumáním celého procesu vědomí, usilování, disciplínou, prováděním různých forem potlačování? Cítíme, že takový proces a postup nemůže přivodit radikální změnu. Toho si nutno být zcela vědom, jist. A pak-li tento proces nemůže přivodit základní změnu, přeměnu, hlubokou vnitřní revoluci, kdo pak by to měl uskutečnit?

Jak přivodíte pravou revoluci? Jaká je to síla, tvořivá energie, která přivodí tuto revoluci a jak se uvolní? Prováděli jste disciplíny, snažili jste se následovat ideály a různé spekulační teorie: že jste bohem a že když můžete uskutečnit božství nebo prožít Átmana, nejvyššího, nebo co chcete, že pak toto uskutečnění přinese základní změnu. Stane se to?

Představte si, že tvrdíte, tak jak to činí tzv. náboženští lidé, že ve vás, v základu hluboko je podstata skutečnosti a že když budete pěstovat ctnost různými formami kázně, ovládnutím, potlačením, odříkáním se, obětováním, můžete přijít do styku s touto skutečností, že pak nastane žádaná přeměna. Není snad tato domněnka ještě stále částí mysli? Není to výsledkem podmíněné mysli, která byla vychována, aby myslila zvláštním způsobem, podle určitých vzorů? Když jste si vytvořili tento obraz, ideu, teorii, víru, naději, pak se podíváte na svůj výplod v naději, že přivodíte tuto radikální změnu.

Člověk musí nejdříve poznat mimořádně jemné činnosti já, mysli a proto si musí být vědom idejí, věr, spekulací. Musí je pak všechny odstranit, neboť ony jsou ve skutečnosti klamy. Ostatní třeba zažili skutečnost, ale když vy jste jí neprožil, jakou cenu má nějaká spekulace a představy, že jste něco skutečného, nesmrtelného, božského? To vše není nic než projev ze sféry myšlenkové, je to podmíněno, je to záležitostí času a paměti.

Musíme především poznat, uvědomit si rafinovanou činnost našeho já a opustit všechny spekulace, ideje, víry, protože to vše je klam. A když toto prožijeme - když si to uvědomíme ne povrchně, spekulativně, nebo obrazně, nýbrž když skutečně prohlédneme pravdu o činnosti mysli v jejím spekulativním bádání, ve filosofickém tápání, když poznáme, že naše předpoklady, představy a naděje nejsou ničím než sebeklamem - znovu se musíme tázat, jaká je to síla, která způsobí naší proměnu, naše proměnění v samých našich základech.

Snad, směřujíc k tomuto bodu, jsme používali své mysli vědomé. Sledovali jsme argumenty, předpoklady, viděli jsme to jasně nebo nejasně. Ale máme-li jít dále a získat zkušenost hlubší - to vyžaduje mysl, která je klidná, bdělá a bystrá. To už pak nebude sledování ideje, protože když myšlenka něco sleduje, již je to dualita. Je jisté, že to může být jen myšlenka ztichlá, jež pochopí komplex dvojnosti, tu úžasnou nesnadnost: myslitel a myšlenka, pozorovatel a pozorované, jako dva oddělené procesy. Revoluce, psychologická tvůrčí revoluce, v níž není já, nastává jen tehdy, když není těchto dvojic, když není myslitele, který ovládá, který kontroluje myšlenku. A jsem přesvědčen, že již prožitek tohoto sjednocení uvolní energii, která vyvolá tuto základní revoluci, zničení psychologického já.

My známe způsoby, cesty síly, různých sil, ale nikdy jsme nezkusili cestu lásky, ostatně ani vlastně nevíme, co láska znamená. A láska nebude možná tak dlouho, pokud je zde onen myslitel, onen střed našeho já, naší osobnosti. A když si to vše uvědomíme, co máme dělat?

Jistě, že jediná věc, který může způsobit tuto základní změnu, proměnu, ono tvůrčí psychologické uvolnění, je každodenní bdělost, být si vědom v každém okamžiku svých motivů vědomých i podvědomých. Když si uvědomujeme na druhé straně, stále, ode dne ke dni, že ideály, víry, ideje jenom naše já posilují a že tedy jsou úplně bezcenné, marné. Nedojdeme pak k onomu bodu, bodu ústřednímu, v němž dochází k tomu, že myslitel se odděluje od myšlenek, od pozorování, od prožitků. Pokud tento myslitel bude existovat odděleně od myšlenek, které se pokouší kontrolovat, ovládat - potud nebude proměny. Tvůrčí osvobození nastane, až myslitel bude myšlenkou, a tato jednota nemůže být docílena žádným snažením. Když si mysl uvědomí, že každá spekulace, každá verbalizace každé formování myšlenky slovně, každá forma myšlenky jen posiluje já, když si uvědomí, že pokud myslitel je oddělený od myšlenky, že tu musí dojít k omezení, k rozporu dualistickému - když si toto všechno mysl uvědomuje, potom teprve je pozorná, pozorující a stále si uvědomující, jak se odděluje od prožívání, prosazující se, hledající moc a sílu. A tu - jestli tato bdělost, jestli mysl sledující tento proces, stále takto pokračuje, stále se tato bdělost prohlubuje a rozšiřuje, ale jinak nemá cíl, za kterým by se pachtila, dojde stavu, v němž myslitel a myšlení jsou sjednoceni, jsou jedno. V tomto stavu není žádného já, protože to je přeměna něčeho většího, než je pouhá naše mysl.

Jedině, když je mysl prázdná, nastává možnost tvoření. Já však nemíním onu povrchní prázdnotu, již většina z nás má. Většina z nás je povrchně prázdná a ukazuje se přáním po rozptýlení. My se chceme bavit a proto se obracíme na knihy, zapínáme rádio, spěcháme na přednášky, obracíme se na autority. Mysl věčně naplňuje sebe. Nemluvím o této prázdnotě, která je vlastně bezmyšlenkovitostí. Naopak - já mluvím o prázdnotě, která se přivodí neobyčejnou plností mysli, kdy mysl vidí svou vlastní schopnost vytváření iluzí a dostává se za to.

Tvůrčí prázdnota není možná, pokud je tu myslitel, který bdí, čeká, pozoruje, jen aby nabyl, nashromáždil zkušenosti za účelem posílení já. Je možno, aby mysl byla prázdná, prosta všech symbolů, všech slov a jejich působením na naši představivost, takže tu nebude nic, co by je sbíralo, shromažďovalo? Je možné, aby se mysl úplně vzdala svých úvah, svých soudů, svých úsudků, svého uvažování, vnucování autority, takže by byla úplně prázdná? Přirozeně, že nebudete schopni na tuto otázku odpovědět, protože jste to nikdy nezakusili. Ale smím-li vám poradit, tedy zaposlouchejte se do této otázky, nechte si ji položit, dovolte, aby sémě bylo zaseto. Nebudete-li se bránit, budete-li dotaz skutečně celým nitrem slyšet - výsledek bude přiměřený.

Jen to nové je sto přivodit změnu, ne staré. Sledujete-li starý vzor, jakákoli změna nemůže být ničím, než pouhým upraveným pokračováním starého, dřívějšího. To tvůrčí nastane, až mysl sama bude nová a mysl se může obnovit jen když bude schopna pozorovat veškerou svoji činnost, nejen na povrchu, ale i hluboko uvnitř. Když mysl vidí, co se v ní děje, když si je vědoma svých vlastních přání, žádostí, chtění i toho co sleduje, výtvory vlastní autorativnosti, své strachy, když patří na odpor, který byl vzbuzen disciplínami, ovládáním i nadějí, kterou promítají její víry, ideály - když mysl prohlédá vším tím, když je si plně celého toho procesu vědoma - může to vše odložit a stát se tak novou, prázdnou pro tvoření? Jaká je odpověď na tuto otázku, to poznáte, jen jestli budete experimentovat, aniž byste měli už předem o tom nějaké mínění a aniž byste měli touhu po dosažení tohoto tvůrčího stavu. Budete-li si dosažení přát, zakusíte je, jenže to nebude tvůrčí prázdnota, nýbrž jen splnění promítnutého přání. Jestli se přejete prožít nové, pak se oddáváte iluzi. Začnete-li však pozorovat, uvědomovat si činnost, zážitky své mysli den ode dne, od okamžiku k okamžiku, pozorujíc celý ten proces vás samých jakoby v zrcadle, budete postupovat hlouběji a hlouběji, až dojdete k samé otázce tohoto problému prázdnoty, v níž jedině může být ono nové.

Pravda, Bůh, nebo cokoli podobného, není něco, co má být předmětem zkušenosti, protože onen "zakoušející" není než produktem času, výsledkem paměti, minulosti a tak dlouho, dokud je tu zakoušející, nemůže tu být skutečnosti. Ke skutečnosti dochází, jen až se mysl osvobodí od toho, kdo myslí, od analyzátora, od zakoušejícího i zakoušeného. Pak najdete odpověď, pak poznáte, že změna se dostaví bez prošení, že tvůrčí prázdno není věc, která by se dala pěstovat - prostě tu je, ona přichází jemně, bez pozvání a jen v tomto stavu je možno obnovení, novosti, revoluce.

První a poslední svoboda: Síla a uskutečnění

Jiddu Krishnamurti - první poslední svoboda nejvyšší svoboda túžba bdelosť viera strach ego čas Krišnamurti.

Jiddu Krishnamurti
první poslední svoboda nejvyšší svoboda túžba bdelosť viera strach ego čas Krišnamurti.

suntzuart

the 48 laws of power