Jiddu Krishnamurti texts Jiddu Krishnamurti quotes and talks, 3000 texts in many languages. Jiddu Krishnamurti texts

Volnost, která neví: Kapitola I

Lidské hledání. Pokřivená mysl. Tradiční přístup. Přizpůsobivost a její past. Osoba a lidská bytost. Existenční boj. Základní lidská přirozenost. Odpovědnost. Pravda. Sebeproměna. Plýtvání energií. Autorita a svoboda.

Po staletí člověk hledá něco nad sebou a nad hmotným světem, něco, čemu říkáme pravda, Bůh, nejvyšší skutečnost, věčnost - něco, co nemůže zrušit žádná okolnost, myšlenka ani lidská prodejnost.

Člověk si vždycky kladl otázku: K čemu to všechno tady je? Jaký má život smysl? Vidí kolem sebe nesmírnou životní změť, surové revolty, války, nekončící náboženské, ideologické a národnostní rozbroje, a s pocitem trvalého hlubokého znechucení se ptá, co s tím a co je to vůbec život, a zdali existuje něco za ním.

A protože to bezejmenné o tisíci jménech nenachází, dal se na pěstování víry - víry ve spasitele nebo v ideál - a víra s sebou nutně přináší násilí.

Při tomto neustávajícím boji, kterému říkáme život, si ukládáme určitá pravidla. Odpovídají společnosti, do níž jsme se narodili (ať už to byla komunistická společnost, anebo společnost takzvaná svobodná), a přijaté modely chování pak dotvářejí naši tradici: křesťanskou, hinduistickou, muslimskou apod. Zároveň se ohlížíme po někom, kdo by nám řekl, jaké jednání je správné a které myšlenky jsou dobré nebo špatné, a užíváním takových směrnic se myšlení a jednání stávají samočinnými a naše odpovědi mechanickými. To lze na sobě pozorovat celkem snadno.

Po staletí nás ovlivňuje autorita našich učitelů, světců a knih. Chceme od nich, aby nám sdělili i to, co leží za horami a lesy na konci světa, a protože se většinou spokojíme s popisem, pobýváme v pouhých slovech a náš život je povrchní a prázdný. Jsme lidé z druhé ruky: žijeme tím, co nám řekli jiní, a unášeni svými touhami a sklony přijímáme daný stav - ať už dobrovolně, anebo přinuceni prostředím a okolnostmi. Jsme výsledek vlivů všeho druhu a není v nás nic nového. Nic, co bychom objevili sami, nic původního, svěžího a jasného.

Od okamžiku, kam paměť sahá, nás ujišťovali nejrůznější náboženští vůdcové, že dodržením určitých sakrálních úkonů, opakováním modliteb, osvojením si dobrých zvyklostí (kontroly myšlení, žádostí a vášní) a sublimací sexuálních tužeb se nám podaří - po dostatečném potrápení ducha i těla - dospět k tomu, co leží za naším nepříliš významným životem. Od nepaměti se o to pokoušejí celé zástupy takzvaných náboženských lidí. Buď o samotě -když odejdou na poušť, do horských jeskyň, případně na pouť od vesnice k vesnici s žebráckou holí - anebo pospolu v nějakém klášteře, kde své myšlení podřizují stanoveným předpisům. Avšak pokřivená mysl, která se snaží vyhnout vlastním zmatkům odmítnutím vnějšího světa a která otupěla rozkazy a poslušností, taková mysl, ať hledá, jak chce dlouho, může najít pouze to, co odpovídá jejímu pokřivení.

Takže abychom zjistili, zda je skutečně ještě něco za naší prabídnou existencí plnou strachu, zápasů a vin, je myslím zapotřebí úplně jiný přístup. Tradiční směr vede zvnějšku dovnitř: k vnitřnímu rozkvětu, kráse a lásce máme údajně dospět postupně, krok za krokem, pomocí času, cvičení a odříkání. Ve skutečnosti se to však hodí jen k tomu, abychom zcela znicotněli. Tradiční představa říká: Odlupuj jednu slupku za druhou, dej si načas, jednou určitě k cíli dojdeš, zítra anebo v příštím životě. A když člověk konečně dospěje k oné bájné komnatě, zjišťuje, že v ní nic není, neboť jeho mysl v mezičase zhloupla a rozpadla se.

Jakmile to člověk pochopí, bez ohledu na tradici se sama sebe zeptá: Neexistuje nějaký jiný přístup? Nebylo by možné začít zkoumat od středu?

Základní příčinou vnitřního zmatku je usilování o věci, které nám někdo nasliboval. Je opravdu pozoruhodné, jak většina z nás zavrhuje diktaturu a politický útlak, vnitřně však diktaturu - svých autorit - bez protestu přijímáme, přestože to podkopává naše myšlení i vitalitu. A pokud jsme snad duchovní autority - ceremonie, rituály, dogmata - odmítli (a to nejen rozumově, nýbrž do hloubky), jsme najednou sami a dostáváme se do konfliktu se společností: stáváme se podezřelými lidmi. Jenže přizpůsobivý člověk se skutečnosti, nekonečnu a nezměrnosti nikdy nepřiblíží.

Na počátku je tedy odmítnutí tradičního přístupu jako něčeho naprosto falešného. Jde-li však o pouhou reakci na to, co slyšíte, přijímáte jenom nový vzorec jednání, který se nutně změní v past. Když odmítnete jen rozumem, jemuž to vyznělo docela dobře, a neuděláte nic dalšího, nebude vám to stejně nic platné. Pokud jste však pochopili hloupost a nedospělost takového počínání a inteligentně jste zavrhli všechny tradiční návyky, jste volní a nebojíte se. Způsobíte si tím sice dost problémů a kolem sebe mnohou nepřístojnost, ale osvobodili jste se ze zajetí ve své přizpůsobivosti. A náhle zjistíte, že už nehledáte. Je to první věc, kterou je třeba se naučit: nehledat. Dokud hledáte, bloumáte jen kolem výkladních skříní.

Otázku zda je Bůh, Pravda nebo nějaká Vyšší skutečnost, či jak se tomu říká, vám nemohou zodpovědět ani knihy, ani knězi, ani filozofové ani spasitelé. Odpověď můžete najít jen vy sami, nikdo jiný. Proto je nutné sebe sama poznat. Nedospělost je nedostatečné sebepoznání. Počátek moudrosti leží v sebeporozumění.

Co je to já, osobní já? Je myslím rozdíl mezi osobou a lidskou bytostí. Osoba je místní tvor žijící v určité zemi, patřící k jisté kultuře a společnosti, k jistému náboženství.

Lidská bytost není záležitost místní; je všude. Osoba jedná kdesi v koutku obrovského životního pole a její činy nemají s celkem světa mnoho společného. Je však nutné mít na zřeteli, že běží právě o celek, a ne pouze o nějakou jeho část, protože menší je obsaženo ve větším, a naopak to neplatí. Osoba je malý, ubohý, závislý, nešťastný, zklamaný tvor, uspokojený svými bezvýznamnými zvyklostmi a bohy, kdežto lidská bytost se zabývá prospěchem světa, jeho rozvráceností a nouzí.

My lidé jsme to, co už po milióny let - jsme neskutečně chtiví, závistiví, agresivní, žárliví, bojácní a nešťastní tvorové - s občasnými záblesky radosti a laskavosti. Jsme podivná směs nenávisti, strachu a něhy, jsme násilí i mír. Navenek pokrok dospěl od selského vozu k tryskovému letadlu, ale psychicky se člověk nezměnil. Vytvořil všude po světě nejrůznější společenství, která jsou výsledkem jeho vnitřního uspořádání, daného zase naopak jeho mezilidskými vztahy. Jsme tedy výsledkem všech dosavadních lidských zkušeností, jednání a vědění a skladištěm veškeré minulosti. Každý jednotlivec je tedy celé lidstvo a historie lidstva je zapsána v každém z nás.

Jen si všimněte, co se právě ve vás a kolem vás odehrává; v soupeřivé společnosti ženoucí se za mocí, úspěchem a postavením, za uznáním a vlivem. Pozorujte, čeho jste dosáhli a na co jste tak hrdí, celé to pole nazývané život, kde většina mezilidských vztahů znamená spory, vzrůstající nenávist, odpor, brutalitu a nekončící války. Toto pole, tento život je vše, co známe, a protože nejsme schopni tu nezměrnou existenční bitvu pochopit, přirozeně se jí bojíme a hledáme z ní únik nejpodivnějšími způsoby. Současně se bojíme i toho, co neznáme: smrti, zítřka, pozítřka. Máme tedy strach ze známého i neznámého, a takhle bez-útěšný je každý náš den. Naše náboženské koncepty a filozofie jsou při tom pouhým útěkem z dané skutečnosti toho, co je.

Vnější změny způsobené válkami, revolucemi, reformami, zákonodárstvím a ideologiemi zásadně neuspěly ve snaze změnit základní přirozenost člověka - a tedy ani lidskou společnost. Jako ti, kdo v této situaci žijí, se nicméně zeptejme: Může vzájemné potírání, surovost a strach, na nichž je společnost založena, ustát? Ne v pouhé rozumové představě, ani jako záblesk naděje, nýbrž fakticky, aby se naše mysl obnovila, stala se čerstvou a nevinnou a umožnila svět po všech stránkách odlišný. Snad by k tomu mohlo dojít, kdybychom nahlédli základní skutečnost, že jako osoby, jako lidské bytosti - ať už jsme se narodili na kterémkoli místě zeměkoule a do jakéhokoli kulturního okruhu - jsme plně odpovědni za stav světa. Za každou probíhající válku je zodpovědný každý z nás: agresivitou svého života, svým nacionalismem a egoismem, svými bohy, předsudky, ideály, vším, co nás rozděluje. A jen když nám bude úplně zřejmé (nejen rozumově, nýbrž tak skutečně, jako je nám zřejmý vlastní hlad anebo bolest), že vy i já opravdu odpovídáme za současný chaos a útrapy kolem nás, a že k nim svým denním životem přispíváme jako příslušníci lidského společenství, chtivě pěstujícího hrůzné brutální ohavnosti, pak teprve budeme jednat.

Co s tím může lidská bytost udělat - co můžete udělat vy a já pro to, abychom vytvořili úplně jinou společnost? Tohle je nesmírně závažná otázka. Dá se vůbec něco dělat? Můžeme udělat něco my? A řekne nám to někdo? - Už řekli: už nám to řekli takzvaní duchovní vůdcové, kteří prý věcem rozumějí lépe než my. Pokoušeli se nás přitom zformovat a ohnout podle určitého vzoru -jenže moc daleko to nevedlo. Své nám řekli i světaznalí vzdělanci - ale ani to nepomohlo. Slyšeli jsme například, že k pravdě vedou všecky cesty - jeden prý má cestu jako buddhista, druhý jako křesťan, třetí zase jako muslim, ale nakonec se prý sejdeme u jedněch dveří - což je, když se na to podíváte, přímo absurdní. Pravda nemá cestu, v tom je její krása. Je vlastním žitím. Cesta vede pouze k nehybné, mrtvé věci. Jakmile zjistíte, že pravda je něco živého, něco v pohybu, co nemá pevné místo a nelze to nalézt ani v chrámu, ani v mešitě, ani v kostele, a že vás k tomu nepřivede církev ani učitel, ani filozof, pak také zjistíte, že tato živá věc je to, co jste vy: vaše zlost, násilí, křeč, zoufalství a starosti, se kterými žijete. Pravda je v porozumění tomu všemu. A porozumět je možné, jenom když víte, jak se dívat na věci svého života. Brýlemi ideologií a sítěmi slov to nelze, a stejně tak ne s nadějí a strachem.

Je tedy zřejmé, že nemůžeme na nikom záviset; není vůdce, učitele ani autority. Jsme jenom my - náš vztah k ostatnímu světu - a dál už nic. Když to pochopíte, vyvolá to ve vás buď hořkost a cynismus, anebo tváří v tvář faktu zodpovědnosti za vlastní myšlení, cítění a jednání vaše zoufalství zmizí.

Jenže běžná reakce je svést všechno na jiné - což je druh sebelítosti.

Můžeme tedy - vy i já - v samém jádru své bytosti, bez vnějšího vlivu a bez donucení, beze strachu a bez obav z následků, v sobě uskutečnit obrat, psychickou mutaci, po níž bychom přestali být útoční, násilní, hrubí, bojácní, chtiví, závistiví a to všechno, co je projevem lidské povahy, která zformovala shnilou společnost, v níž každodenně žijeme?

Je myslím důležité pochopit od samého začátku, že tu nevytváříme žádnou filozofii ani teologickou stavbu z myšlenkových konceptů. Domnívám se dokonce, že ideologie jsou hloupost. Co je důležité, nejsou životní filozofie, nýbrž sledování toho, co se fakticky denně děje. Jestliže to sledujete a zkoumáte zblízka, zjišťujete, jak silně je vše založeno na určitém myšlenkovém pojetí. Jenže myšlení nepředstavuje celé životní pole, nýbrž jen jeho část, pouhý zlomek - ač třeba umně seskupený, úctyhodný a všeobecně ceněný -, a vy máte co dělat s celkem věcí, s životem v jeho úplnosti.

Když tedy pozorujete, co se ve světě odehrává, začínáte chápat, že tu neprobíhá žádné vnější a vnitřní dění, nýbrž jedno jediné: celkový pohyb veškerenstva, vnitřní hnutí, projevující se navenek, a vnější, které odpovídá dějům vevnitř. Podle mého soudu je schopnost tohle spatřit prakticky všechno, co je třeba. Když víte, jak se dívat, věci se vám vyjeví samy a nemusíte k nim mít ani učitele, ani filozofy. Jak se dívat, k tomu vás nemusí nikdo nabádat. Prostě se díváte.

Nyní se tedy díváte, a pokud nevidíte jen slova, bylo by možné, abyste se jednoduše, spontánně změnili? To je náš hlavní bod: Je možné v lidské psýché uskutečnit naprostý obrat?

Zajímalo by mě, jak by zněla vaše odpověď. Možná si říkáte, že žádnou změnu nechcete. Tak je tomu u velké většiny lidí a zvlášť u těch, kteří jsou hospodářsky a společensky zajištěni anebo se drží nějaké pevné víry a jsou v podstatě se sebou spokojeni. Jejich zájmem jsou nanejvýš změny velmi nepatrné - ale těmito lidmi se tu nezabýváme. Anebo byste mohli odpovědět mírněji, i když podobně: Tohle je moc těžké a nejspíš nic pro mě. Tím byste se ovšem předem zablokovali, zkoumání by se přerušilo a nemělo by smysl vydávat se dál. Vaše odpověď by také mohla znít: Je mi jasné, že je nutná změna, ale jak ji provést? Ukaž mi, jak na to, pomoz mi. Jestliže odpovídáte tímhle způsobem, nezabýváte se vůbec daným problémem a zásadní vnitřní obrat vás nezajímá: hledáte pouze určitou metodu, popřípadě systém.

Kdybych byl dostatečný blázen, abych vám nějaký systém nabídl, a vy dostateční šílenci, abyste se podle něj řídili, pouze byste něco napodobovali a kopírovali, něčemu se podřizovali, cosi akceptovali. Pokud to uděláte, ustavíte nad sebou autoritu někoho druhého a mezi touto autoritou a vámi bude okamžitě rozpor. Pokusíte se uskutečnit, co vám bylo řečeno, a zjistíte, že toho například nejste schopni. Máte své zvláštní sklony, puzení a tendence, které nejsou v souladu s přejatým systémem, a hned je z toho konflikt. Čeká vás dvojaký život mezi ideologií systému a vaší každodenní existencí. Ve snaze ideologii vyhovět potlačíte sebe sama, jenomže pravdou není ideologie, nýbrž to, co jste. Kdo se chce učit poznávat sebe sama od druhých, zůstane člověkem z druhé ruky.

Kdo říká, chci se změnit, pověz mi jak na to, se zdá být opravdovým, vážným člověkem. Ale není. Žádá si pouze vyšší autoritu, aby v něm nastolila pořádek. A copak je to možné, když pořádek ustavený zvnějšku plodí zásadně nesoulad? - Jestli je vám tohle jasné, nešel by vyvodit závěr, že vaše mysl si už nikdy žádnou vyšší autoritu nevytvoří (ať už autoritu svaté knihy, duchovní skupiny, učitele, manžela, rodičů, přátel)? Lidé totiž zásadně funguji v rámci nějaké autoritativní formule a ideologie. Ale v okamžiku, kdy zřetelně vidíte, že otázka Jak se mám změnit" ustavuje autoritu, skončili jste s tím jednou provždy.

Shrňme to: Vidím, že se musím změnit od samého kořene své bytosti. Mění možné záviset na tradici, neboť s sebou nese obrovskou lenost, poslušnost a přežívání daného stavu. A navrch si nelze přizvat pomoc - žádného guru, žádného boha, žádnou víru ani systém, nic, co by mě ovlivňovalo a zvnějšku k čemukoliv nutilo.

Co se stane pak? Především: dokázali jste se svých autorit opravdu zbavit? Jestli ano, znamená to, že se už nebojíte. Takže co se stane, když odhodíte balast, který jste s sebou vláčeli celé generace? Co se stane, když odsunete něco nesmyslného? Máte víc energie, že? Máte víc schopností, více elánu, větší sílu a vitalitu. Jestliže je necítíte, neodhodili jste ještě nic a dosud s sebou vláčíte mrtvou zátěž.

A jestli jste ji odhodili, je ve vás energie, která nemá z ničeho strach - ani z vlastních chyb, ani z toho, že uděláte něco špatně. A není už tato energie proměnou? Této energie je nesmírně zapotřebí, jenže vy většinu té své vyplýtváte strachem. Když se však tato energie po odhození balastu projeví, uskuteční ve vás zásadní vnitřní obrat - o který se vy sami nemusíte vůbec pokoušet!

Jste tedy ponecháni sami sobě - to je skutečná situace člověka, který se těmito věcmi vážně zabývá. A protože nečekáte od nikoho pomoc, jste volní - svobodní, abyste objevovali. Kde je svoboda, tam je velký energetický náboj. A svoboda nemůže nic pokazit. Mimochodem: svoboda znamená něco úplně jiného než to, čeho lze dosáhnout tzv. osvobozeneckým bojem. A kde je svoboda, neexistuje dobré ani špatné jednání. Jste prostě volní, a z tohoto prostoru jednáte. Pro strach v něm není místo. A mysl, která nemá strach, je schopna veliké lásky. A láska může, co chce.

Poznávat sebe sama se nenaučíte ani ode mne, ani od psychoanalytiků nebo filozofů - to byste se naučili něco o nich, a ne, co jste vy sami.

Jestliže jste tedy pochopili, jak je nutná vnější nezávislost, aby v samém jádru lidské psýché došlo k proměně, máte před sebou další, daleko větší potíž: vnitřní autoritu -autoritu omezených osobních zkušeností a nashromážděných názorů, autoritu svých znalostí, myšlenek a ideálů. Včera jste udělali jistou zkušenost, z níž jste si vzali ponaučení - a tato autorita včerejška je stejně destruktivní jako každá jiná, stará třeba tisíc let. Ale ani té není k sebeporozumění zapotřebí, jelikož jste živí tvorové: bez přestání a bez "odpočinku v pohybu. Kdo se na sebe dívá přes mrtvý včerejšek, nikdy tomuto živoucímu rytmu, jeho kráse a hodnotě, neporozumí.

Zbavit se autority, vlastní i cizí, znamená zemřít vůči všemu, co bylo, takže mysl je neustále svěží, stále mladá, nevinná, plná nadšení a života. Pouze v takovém rozpoložení má člověk schopnost učit se a dívat. Musí ale být velmi pozorný, uvědomovat si, co se odehrává uvnitř, aniž by přitom cokoliv opravoval anebo si nařizoval, co v něm má anebo nemá být. Protože ve chvíli, kdy se začnete opravovat, uvedete na scénu další autoritu - svůj dozor.

Od příště tedy budeme zkoumat společně - ne tak, že jeden vysvětluje a druhý naslouchá a potom souhlasí nebo nesouhlasí s použitými slovy, nýbrž tak, že se vydáme na společnou pouť, na výzkumnou cestu do nejtajnějších koutů lidské mysli. Na takovou cestu je třeba vyjít nalehko, bez zátěže názorů, předsudků a závěrů - toho starého harampádí, které jsme posbírali za poslední dva nebo čtyři tisíce let. Zapomeňme tu, co o sobě víme. Začněme, jako bychom nevěděli nic.

Dnes v noci pršelo a teď se nebe začíná jasnit. Je nový svěží den. Vyjděme mu vstříc, jako by byl jediný. Vyjděme na společnou cestu tak, že všechny připomínky včerejška necháme za sebou - a začneme si poprvé rozumět.

Volnost, která neví: Kapitola I

Jiddu Krishnamurti
volnost která neví svoboda sebepoznání sloboda sebapoznanie čas Krišnamurti

suntzuart

the 48 laws of power