Jiddu Krishnamurti texts Jiddu Krishnamurti quotes and talks, 3000 texts in many languages. Jiddu Krishnamurti texts

Volnost, která neví: Kapitola III

Vědomí. Celek života. Jiný rozměr.

Když si všimnete své podmíněnosti, pochopíte své vědomí jako celek. Vědomí je široké pole, ve kterém funguje mysl a existuje každý vztah. Nalézají se v něm všechny důvody, úmysly, přání, rozkoše, obavy, inspirace, touhy, naděje, starosti a radosti. Lidé se však rozhodli rozdělit vědomí na činné a spící, horní a spodní: naše denní myšlenky, pocity a činnosti jsou prý na povrchu a pod nimi leží takzvané podvědomí, záležitosti, s nimiž nejsme obeznámeni a které se příležitostně projevují určitými příznaky, intuicemi a sny.

Lidé používají jen malou část vědomí, která jim reprezentuje většinu života. O zbývající části, nazývané podvědomí a zahrnující nejrůznější vnitřní obavy, tlaky, rodové a dědičné vlastnosti, toho příliš nevíme. A ještě méně tušíme, jak se k ní přiblížit. Nicméně se ptám: Existuje vůbec něco jako podvědomí? Užíváme to slovo dosti bezděčně, přijali jsme je jako skutečnost a psychoanalytické fráze a žargon vnikly do našeho jazyka. Existuje podvědomí vůbec? A proč mu pak přikládáte takovou důležitost? Zdá se koneckonců stejně omezené a bezvýznamné jako vědomá mysl - ustrašené, úzkoprsé, chtivé a věčně ochotné se blýsknout.

Takže, bylo by možné uvědomit si celé pole vědomí, a ne pouze jeho zlomek nebo nepatrnou část? Jakmile si uvědomujeme celek, je v činnosti celá naše pozornost, nejen její část. Tomu je důležité porozumět. Neboť obsáhneme-li celek, zmizí všecky vnitřní rozpory, vzniklé tříštěním vědomí - které je veškerým myšlením, cítěním a jednáním.

Roztříštění, ve kterém žijeme, dobře znáte: něco představujete v práci, něco jiného doma; mluvíte o demokracii, ale podstatou jste diktátoři; říkáte „miluj bližního svého" a v konkurenci ho klidně zničíte.

Jedna část vašeho vědomí pracuje a dívá se bez účasti druhé. Víte o této své rozlomené existenci? A bylo by možné, aby si mozek, žijící v roztříštění, uvědomil celé pole vědomí? Bylo by možné spatřit je beze zbytku a stát se celistvou lidskou bytostí?

Jestliže se pokusíte porozumět struktuře lidského „já" a její mimořádné složitosti postupně, krok za krokem, jedné vrstvě za druhou, zkoumáním každé jednotlivé myšlenky, pohnutky a pocitu, zabřednete do takové analýzy na celé týdny, měsíce, ba roky. Ale když sem vpustíte čas, nutně se objeví i různá zkreslení, jelikož „já" má mnoho tváří a je po celou dobu v pohybu: pořád něco chce nebo odmítá pod tlakem různých vlivů, které neustále mění jeho tvář. To ovšem znamená, že analýza není nejsprávnější cestou, je třeba se na sebe podívat bezprostředně a mimo čas. Celek vlastního „já" lze spatřit jen s neroztříštěnou myslí. A co spatříte celé, je pravda.

Dokázali byste to? Většinou ne, protože nepřistupujete k problému dost vážně. Zatím jste tak neučinili ani jednou. Stále jen dáváte vinu druhým a máte kdejakou výmluvu -a strach. Ale kdybyste se podívali celistvě a dali ze sebe všechno - svou veškerou pozornost, oči, uši, nervy -, pak byste v náhlém sebezapomnění zpozorněli a pro strach a rozpor by ve vás nebylo místa. Vaše konflikty by zčistajasna zmizely.

Pozornost není totéž co soustředění. Soustředění vylučuje. Pozornost je naprosté uvědomění, které nevylučuje nic. Většina z nás si neuvědomuje plno věcí. Ani o čem tu ve skutečnosti hovoříme, ani podobu okolního světa: lidi, barvy, tvary stromů, plující oblaka, plynutí vody v řece. Je tomu tak proto, že jsme zaměstnáni sami sebou, svými trapně malými myšlenkami a problémy, svými potěchami, zásadami a snahami. A tak nevíme, co se děje kolem, i když o tom vydatně mluvíme.

Jednou jsem v Indii cestoval autem. Seděl jsem vedle řidiče a vzadu další dva pánové. Diskutovali o problému uvědomování a kladli mi časté otázky. Najednou se šofér zadíval asi někam jinam a nešťastně přejel zaběhlou kozu - a ti pánové dál a dál mluvili o uvědomování a pozornosti, aniž by si byli čehokoli všimli. Když jsem jim o tom řekl, hrozně se divili.

O většiny z nás je tomu podobně. Nejsme si vědomi ani věcí vnějších, ani vnitřních. Když chcete porozumět kráse nějakého zvířete, hmyzu nebo listu, anebo povaze nějaké osoby s jejími složitostmi, musíte napnout celou svou pozornost. A pozorní jste jen tehdy, když máte o věci zájem, když jim rádi rozumíte. Pak jim dáváte celé své myšlení a celé své srdce.

Být takto při vědomí je jako žít pod jednou střechou s jedovatým hadem. Dáváte si pozor na jakýkoli pohyb, jste nesmírně citliví na sebemenší šelest. Tento druh pozornosti je veškerou energií. Při ní se vám celek vašeho „já" vyjeví v jediném okamžiku.

Pokud jste se na sebe podívali s vážností, je možné jít ještě hlouběji; přičemž slovo „hlouběji" tu neznamená srovnání. Myšlení srovnává: hluboce i povrchně, šťastně i nešťastně - a neustále poměřuje. Existuje však něco jako povrchní a hluboké? Když řeknu: moje mysl je povrchní, mdlá, slabá, omezená - jak to vím? Jen proto, že jsem ji porovnal s vaší myslí, která je mnohem chytřejší, obsáhlejší, inteligentnější a probuzenější. Šlo by však vlastní nedostatečnost rozpoznat bez srovnávání? Když mám hlad, neporovnávám jej přece s hladem, který jsem měl včera; včerejší hlad je pouhá myšlenka, vzpomínka.

Když se s vámi měřím a snažím se být jako vy, odmítám, co ve skutečnosti jsem, a vytvářím si o sobě iluze. Jakmile však pochopím, že srovnávání vede do světa chimér a do vnitřní bídy, a stejný výsledek že s sebou nese věčná sebeanalýza a identifikace s čímkoli, ať už je to stát, spasitel nebo ideologie, když se mi ujasní, že mě to zavádí jenom do konformismu, a proto do nových a nových konfliktů -pak to od sebe okamžitě odmrštím. Mysl tak přestane hledat (to je velice důležité pochopit), netápe už a po ničem se neshání. To neznamená, že je se vším spokojena, nýbrž že nepodléhá iluzím. A proto se pohybuje v jiné dimenzi. Běžný rozměr každodenního života - naše požitky, utrpení, obavy - lidskou mysl velice podmínil a zničil její přirozenost. Jakmile to pomine (což vůbec neznamená konec radosti, která je ostatně něco úplně jiného nežli požitek), okamžitě se mysli otevře nový prostor, který nezná rozpory ani pocity „jinakosti".

Slovy lze dojít jenom sem: co leží dál, nelze vyjádřit, protože slova jsou něco jiného než to, o čem hovoří. Je možné do nekonečna popisovat a vysvětlovat, ale slova a vysvětlení nemohou otevřít ony zvláštní dveře. Otevře je každodenní pozornost a uvědomování - pozornost vůči tomu, co myslíme a říkáme a jak se pohybujeme ve světě. Je to, jako když si uklidíte byt a udržujete jej v čistotě.

To je opravdu důležité. Ale jen v určitém smyslu. V Jiném smyslu je to bezvýznamné. Je samozřejmě zapotřebí mít ve svém „příbytku" pořádek, jenže dveře ani okno se tím neotevřou: žádost a vůle tu nejsou nic platné. To, co je jiné, nemůžete dovnitř povolat, lze pouze „udržovat pořádek". Mít v sobě ctnosti pro ně samé, a ne pro to, co vám vynesou. Mít zdravý pohled a rozum, mít v sobě řád. Teprve potom - když budete mít štěstí - se to okno možná otevře a dovnitř svěže zavane. Anebo nezavane. Záleží na stavu vaší mysli, které můžete porozumět jenom vy sami. Jejím sledováním, aniž přitom souhlasíte nebo dáváte něčemu přednost. Aniž se snažíte svou mysl formovat, soudit, přijímat nebo zavrhovat. Znamená to pozorovat a nevybírat si. Má základě takovéhoto uvědomění se možná jednou ty zvláštní dveře otevřou a vy poznáte životní rozměr, ve kterém není konflikt ani čas.

Volnost, která neví: Kapitola III

Jiddu Krishnamurti
volnost která neví svoboda sebepoznání sloboda sebapoznanie čas Krišnamurti

suntzuart

the 48 laws of power