Jiddu Krishnamurti texts Jiddu Krishnamurti quotes and talks, 3000 texts in many languages. Jiddu Krishnamurti texts

Volnost, která neví: Kapitola V

Prestiž a postavení. Strach. Rozlomené myšlení. Konec strachu.

Než půjdeme dál, rád bych se vás zeptal, co vás v životě nejvíc zajímá? Když ponecháte stranou neupřímné odpovědi a vypořádáte se s otázkou čestně a bez oklik, jaká bude vaše odpověď? Co vy na to?

Nejste to vy sami? Buď jak buď, musela by to potvrdit většina z vás, kdybyste odpověděli pravdivě: „Zajímá mě můj úspěch v povolání, má rodina a maličký prostor, kde žiji. Chci získat co nejvyšší postavení, prestiž a moc nad lidmi atd." Mělo by myslím svou logiku, kdybychom si přiznali: „Na prvním místě stojím já!"

Někteří možná namítnou, že není správné zajímat se hlavně o sebe. Co je však na tom špatného? (Kromě toho, že se k tomu zřídkakdy poctivě přiznáme - a pokud ano, hned se za to stydíme.) Takže pravda je, že člověk se zajímá především o sebe a z různých tradičních a ideologických důvodů zastává názor, že to není zcela v pořádku. Ale jaký názor zastáváme, není důležité. A proč vůbec tvrdíme, že to tak není správné? Jde o pouhou myšlenku. Fakt je, že člověk se předně zajímá o sebe.

Řeknete možná, že větší uspokojení skýtá pomoc druhým. Jenže jaký je v tom rozdíl? I tehdy běží v prvé řadě o vás. Když vás uspokojuje pomáhat druhým, jde přece o vaše uspokojení. Proč zavádíme ideologické představy a dvojaké myšlení? Proč jednoduše neřekneme: „Co ve skutečnosti chci, je uspokojení - ať už sexuální, anebo z toho, že pomáhám lidem anebo že se snažím, abych se stal světcem, vědcem nebo politikem." Postup je pokaždé stejný. Nebo snad ne?

Jde nám o více či méně zřejmá uspokojení všeho druhu. Tvrdím-li, že chci svobodu, pak jenom kvůli domněnce, že to bude něco velmi potěšitelného. A vůbec nejvyšší uspokojení mi nabízí podivuhodná myšlenka takzvané seberealizace. Co však opravdu hledám, je uspokojení, v němž by nebyl stín nelibosti.

Mnozí z vás touží po dobrém společenském postavení, protože máte strach nebýt nikým. Společnost je uspořádána tak, že lidem z vyšších kruhů vycházejí všichni vstříc, zatímco člověka z ulice každý odbyde. A tak všude na světě touží být lidé na výsluní - ať už v politice, v rodině anebo zasednutím po pravici boží. A jejich postavení musí být uznáváno, jinak nic neznamená: naší neustálou potřebou je sedět na jakémsi trůnu. Uvnitř jsme směsí bídy a nejrůznějších neplech, a proto uznání, že jsem významný člověk, mi dává velké zadostiučinění.

Touha získat významné postavení, prestiž a moc a být uznáván jako něco extra je v podstatě přání ovládat druhé. Je to druh agrese. Světec, jemuž jde o postavení odpovídající jeho svatosti, je stejně agresivní jako slepice klovající na dvorku kolem sebe. Co je příčina této agresivity? Strach, že?

Strach je jedním z největších životních problémů. Mysl, která je jím spoutána, žije v konfliktech a zmatku, je násilná a pokřivená a neodvažuje se uhnout ze svého způsobu myšlení - což je příčinou pokrytectví. Když se nevymaníte ze strachu, můžete zlézat nejvyšší hory a vymýšlet si bohy všeho druhu, a přesto budete žít jako v temnotách.

V narušené a nesmyslně zařízené lidské společnosti, která vychovává k dravé konkurenci a současně ke stálým obavám z ní, jsme všichni nakaženi určitým druhem strachu. To nás pokřivuje, znehybňuje a rozleptává každý náš den. Existuje zaprvé fyzický strach: zděděná živočišná reakce. Nás ale nejdřív zajímá psychický strach: pochopíme--li do hloubky, kde koření, budeme schopni vypořádat se i se svým živočišným strachem. Kdybychom začali jím, nepomohlo by nám to porozumět strachu psychickému.

Každý člověk se něčeho bojí. Neexistuje však žádný abstraktní strach. Každý strach se k něčemu vztahuje. Však je znáte: strach ze ztráty zaměstnání, z toho, že nebudete mít peníze a co jíst, strach z toho, co si o vás pomyslí sousedé a okolí, strach z neúspěchu, ze ztráty společenského postavení, strach, že se vám vysmějí nebo vámi pohrdnou, strach z bolesti a nemoci a z toho, že vás někdo ovládne, strach, že nikdy nepoznáte lásku a co je to být zamilovaný, strach ze ztráty partnera a dětí, strach ze smrti a ze života ve světě, který je jako smrt, strach z nudy či z toho, že nedostojíte představě, kterou si o vás druzí vytvořili, strach ze ztráty víry - a tak dále, víte přece, o čem mluvím.

Jak se svým strachem obyčejně nakládáte? Utíkáte od něj, že, anebo ho překrýváte různými myšlenkami a představami - ale útěkem se strach ještě zvětší. Jednou z nejdůležitějších příčin strachu je skutečnost, že se nechceme podívat do tváře tomu, co jsme. Musíme tedy prozkoumat i rozvětvenou síť únikových chodeb, které jsme vybudovali, abychom se strachu vyhnuli. Když se mysl (do níž zahrnuji všechny mozkové pochody) snaží strach překonat, uhlídat, udržet pod kontrolou anebo jej v cosi proměnit, dochází k určitému tření - k rozporu, který znamená ztrátu energie. Především se tedy musím zeptat, jak vlastně strach vyvstává a co to vůbec je. Co mám tím slovem na mysli? Ptám se proto, co je to strach - a nikoli čeho se bojím.

Určitým způsobem žiji a myslím. Mám svou víru, která má pevné články, a nepřeji si, aby mou existenční předlohu cokoliv narušilo. Zapustil jsem v ní kořeny a nemám proto zapotřebí, aby je něco nahlodalo. Uvedlo by mě to do stavu nevědění, který nemám rád. A tak se raději od všeho rušivého odvracím. Vím totiž své a mám pevná přesvědčení. Chci mít dostatečnou jistotu, kam jdu a jak se věci mají.

Mozkové buňky si vytvořily vzorce, podle nichž fungují, a odmítají všechno, co je nejisté.

To, co nazýváme strach, je pohyb od jistoty k nejistotě. V tomto okamžiku se nebojím a nic se mi neděje, nemám žádné obavy, nikdo mě neohrožuje ani se mi nesnaží nic vzít. Ale kdesi pod přítomným okamžikem mysl vědomě či nevědomě přemítá, co by se mohlo stát v budoucnosti anebo by se na mě mohlo vyhrnout z minulosti. Bojím se tedy minulosti i budoucnosti, na které jsem rozdělil čas. Mysl mě nabádá: „Dávej si pozor, ať se tamto už neopakuje. Buď napříště připraven. Budoucnost může být nebezpečná. V současnosti jsi na tom jakžtakž, ale co zítra? Také můžeš každou chvíli umřít. A co když ti uteče žena? A dej si pozor, ať neztratíš zaměstnání. Můžeš zůstat sám a nikdo po tobě ani neštěkne. Mysli na zadní kolečka..."

Vezměte si nyní svůj osobní strach, podívejte se na něj a sledujte své reakce. Dokázali byste se na tento strach dívat, aniž byste ho potlačovali, ospravedlňovali nebo odsuzovali? Uměli byste se podívat například na smrt bez tohoto slova, vyvolávajícího strach, že zemřete? Slovo smrt s sebou nese určitý obraz a s ním spojený záchvěv (jiný záchvěv má zase například slovo láska). A teď dávejte pozor: Je to tenhle záchvěv - který právě máte v mysli a jenž vznikl vzpomínkou na řadu smrtí, které šly kolem vás -, je to tenhle obraz, co ve vás vytváří strach? Anebo se děsíte, že zrovna teď je se vším konec? Je příčinou vašeho strachu slovo smrt a představa s ní spojená, anebo právě se blížící konec života? Pokud je příčinou slovo, pak to vůbec není strach.

Řekněme, že jste byli přede dvěma roky nemocní. Zbyla ve vás vzpomínka na tehdejší bolest a vaše paměť vás nyní nabádá: „Dávej si pozor, ať zase neonemocníš..." Takže paměť se svými asociacemi ve vás vzbudila strach, který vůbec neodpovídá dané skutečnosti, protože se zrovna těšíte nejlepšímu zdraví. Myšlenka, která je vždy stará (neboť je reakcí paměti, a co si pamatujete, je staré), vyvolává – v čase - pocit, že se bojíte, ale s pravou skutečností to nemá nic společného. Skutečností je, že se cítíte dobře a jen zkušenost, která vám zůstala v mysli coby vzpomínka, ve vás s obavou říká: „Pozor, ať zas nejsi nemocný!"

Vidíme tedy, že určitý druh strachu vzbuzuje myšlenka. Ale je vůbec ještě nějaký jiný strach? Zjistili jsme, že se bojíme smrti. Přijde někdy zítra nebo pozítří; tedy v čase, který je vzdáleností mezi dnešní skutečností a tím, co jednou bude. Mysl však o existenci smrti ví, a tak si říká: i já umřu. Obavy ze smrti vyvolává naše myšlení. A pokud je nevyvolá, existuje ještě nějaký strach?

Není strach vždycky důsledek myšlení? Jestli ano, pak ale platí: myšlenka je vždycky stará, a proto je starý i strach. Už jsme myslím řekli, že nová myšlenka neexistuje. Ve chvíli, kdy ji rozpoznáme, už je stará. Takže to, čeho se bojíme, je opakování starého. Bojíme se myšlenky na to, co bylo, promítnuté do budoucnosti. Za naše obavy je zodpovědné myšlení. Že tomu tak opravdu je, si může zjistit každý.

Když jste s něčím bezprostředně konfrontováni, strach neexistuje. Dostaví se ve chvíli, kdy do hry vstoupí myšlení. Takže se ptám: Je možné, aby mysl žila zcela v přítomnosti? Protože pouze taková mysl se nebojí.

Abyste to pochopili, musíte porozumět struktuře myšlení, paměti a času, a tímto porozuměním - porozuměním srdcem, mozkem, břichem (a ne pouze intelektem a slovy) - se ze strachu vymaníte. Potom dokážete myslet, aniž to vyvolalo strach.

Myšlení stejně jako paměť jsou k dennímu životu bezpodmínečně zapotřebí. Je to nástroj vzájemné komunikace, bez něhož bychom nemohli vykonávat svá zaměstnání apod. Myšlenka je reakcí paměti, která se rozšiřuje zkušenostmi, dovednostmi, tradicí a časem - a my z tohoto paměťového pozadí reagujeme myšlenkami. Na určitých rovinách je tedy myšlení něco zcela základního. Ale jakmile se začne promítat ve tvaru „já" coby jeho budoucnost a minulost - a vytvářet požitek a strach -, obrovské schopnosti mysli se oslabí a zabydlí se v nás nemohoucnost.

Ptám se tedy sám sebe: Proč pořád uvažuji o budoucnosti a minulosti a reaguji v pojmech potěšení a bolesti, když vím, že to vyvolává strach? Nebylo by možné, aby se takové myšlení zastavilo? Protože jinak můj strach nikdy neskončí.

Pro lidskou mysl je charakteristické, že se pořád něčím zabývá, že je celý čas do něčeho ponořena. Děláme to proto, abychom nezjistili, jací skutečně jsme. Bojíme se být prázdní, protože se bojíme pohlédnout na svůj strach.

O mnohých svých obavách samozřejmě víme. Ale známe i ty, které leží hlouběji pod povrchem? A jakým způsobem tyto tajné zasuté strachy odkrýt? Jejich rozdělením na vědomé a podvědomé? To je myslím důležitá otázka. Specialisté, analytici a psychologové, rozlišují povrchové a hlubině vrstvy vědomí a strachu, jenže když se budete držet toho, co říkají psychologové anebo já, pochopíte možná nějaké teorie, dogmata a znalosti, ale ne sebe. Sobě samým nelze porozumět podle Freuda, ani podle Junga, ani podle mě. Teorie druhých lidí jsou nedůležité. Vy si musíte položit otázku, jestli je správné rozdělit strach na vědomý a podvědomý, anebo zda náhodou nejde o jeden jediný strach, který se projevuje různými způsoby. Je pouze jedna žádost: vy si něčeho žádáte. Předměty se mění, ale žádost je stále táž. A tak možná existuje i jenom jeden strach. Bojíte se spousty věcí, ale strach je pořád tentýž.

Když vám dojde, že strach nelze dělit, zmizí i celý problém tzv. podvědomí, který tolik zajímá psychology. Jakmile pochopíte, že strach je jediné hnutí, které se projevuje rozličnými formami, a když spatříte celé toto hnutí - a ne předměty, k nimž spěje -, pak stanete tváří v tvář nesmírné otázce: Jak se dívat jinak nežli útržkovitým způsobem běžné lidské mysli?

Existuje pouze jeden nedělitelný strach. Dokáže však rozštěpená, útržkovitá mysl tento celek opravdu spatřit? Je vůbec něco takového možné? Žijeme roztříštěným životem a nedělitelný strach vnímáme prostřednictvím fragmentárního myšlení. Zaběhlý způsob fungování mysli je rozdělit věci na rozličné prvky: miluji tě, nenávidím tě; jsi můj přítel, jsi můj nepřítel; tohle se mi líbí, tamto ne; moje země, tvoje země, moje zaměstnání, moje postavení, moje prestiž; můj bůh, tvůj bůh. To všechno je fragmentární myšlení. A když se toto myšlení pokusí zahlédnout celek strachu, nutně ho rozloží na všelijaké částice. Z toho je zřejmé, že celek strachu lze spatřit jen tehdy, když se mysl ani nehne.

Uměli byste pozorovat strach bez úsudků a bez vměšování vědomostí, které jste o něm získali? Jestliže ne, pak pozorujete minulost a nikoli strach; jestli ano, pak se poprvé díváte bez vměšování minulosti.

Pozorovat lze, jen když je mysl tichá. Naslouchat dokážete jen tehdy, když mlčíte a nevedete vnitřní rozhovor. Uměli byste se tímto způsobem podívat na strach? Znamenalo by to, že se ho nepokusíte zbavit, ani nebudete usilovat o jeho opak, tedy o odvahu. Zkuste to. Zkuste se dívat a neutíkat. Pokud si ovšem řeknete, že svůj strach musíte nejdříve pochopit, zbavit se ho anebo udržet pod kontrolou, bude to pokus o únik.

Oblak, strom nebo proudění řeky dokážete jistě pozorovat s celkem klidnou myslí, protože to pro vás není příliš důležité. Ale u sebe sama to jde mnohem tíž. Mysl má nejrůznější zájmy a reakce na ně se objevují velmi rychle. Takže dokázali byste se v konfrontaci se strachem (anebo zoufalstvím, samotou, žárlivostí či jiným nepříjemným vnitřním stavem) dívat tak intenzivně, aby se vaše mysl zcela zklidnila a celou záležitost prohlédla se vším všudy?

Zvládli byste vnímat strach jako takový, a ne pouze jeho formy, vnímat veškerý strach, a nejen to, čeho se bojíte? Když si budete hledět pouhých detailů anebo se pokusíte zbavit se svých strachů postupně - jeden po druhém -nedostanete se nikdy k hlavnímu bodu, kterým je: naučit se se strachem žít.

Žít s něčím tak živým, jako je strach, vyžaduje mimořádně citlivou mysl a srdce, které si nedělají předem hotové závěry, a jsou proto schopné sledovat každé vnitřní hnutí. Když svůj strach pozorujete a žijete s ním - a nemusí to trvat dny, jeho povahu lze rozpoznat v jedné minutě, ba dokonce v jedné vteřině -, když s ním takhle naprosto žijete, jistě ve vás vyvstane otázka: Kdo je vlastně ten, co se tu právě dívá a pobývá se strachem? Kdo pozoruje pohyby a formy strachu, a současně si je vědom základního faktu strachu? Je tento „pozorovatel", který o sobě získal množství vědomostí a informací, něčím nehybným? Co to je vlastně za bytost, která tu strnule pozoruje každé hnutí mysli? Je tento pozorovatel minulost, anebo je to něco živého? Jaká je vaše odpověď? Neodpovídejte mně, nýbrž sobě. Je pozorovatel - vy - mrtvá figura pozorující živé, nebo je to živá bytost pozorující něco živého? (Anebo jsou v pozorovateli oba tyto stavy?)

Pozorovatel je cenzor, který si nepřeje strach. Pozorovatel je suma svých vlastních zkušeností se strachem. Je čímsi odděleným od toho, co nazývá slovem strach; mezi oběma existuje proluka. A pozorovatel se neustále snaží tu druhou věc překonat, nebo se jí vymknout, což je příčinou věčného boje mezi ním a strachem. A tato bitva je obrovskou ztrátou energie.

Během pozorování zjistíte, že pozorovatel je pouhý svazek idejí a vzpomínek bez jakékoli platnosti a podstaty, zatímco strach je něco faktického. Tento fakt se snažíte uchopit a ovládnout pomocí čehosi abstraktního. Ale to nejde.

Je však pozorovatel, který říká, že se bojí, něčím rozdílným od toho, co pozoruje - tedy od strachu? Ne, pozorovatel je strach. Když se vám tohle ozřejmí, přestanete plýtvat energií ve snaze zbavit se strachu a časoprostorový interval mezi pozorovatelem a pozorovaným zmizí. Jakmile nahlédnete, že jste součástí strachu, a ne něčím od něj odděleným, že jste strach, pak s ním nemůžete vůbec nic dělat - a veškerý strach skončí.

Volnost, která neví: Kapitola V

Jiddu Krishnamurti
volnost která neví svoboda sebepoznání sloboda sebapoznanie čas Krišnamurti

suntzuart

the 48 laws of power