Jiddu Krishnamurti texts Jiddu Krishnamurti quotes and talks, 3000 texts in many languages. Jiddu Krishnamurti texts

Volnost, která neví: Kapitola IX

Čas. Utrpení. Smrt.

Chtěl bych tu zopakovat vyprávění o velkém adeptovi, který přišel k bohu a žádal si poznat pravdu. A dobrý bůh mu řekl: „Příteli, je horký den, mám žízeň, dones mi pohár vody." Žák vyšel a zaklepal na dveře nejbližšího domu. Otevřela mu mladá dívka - tak krásná, že se mladík okamžitě zamiloval. Slovo dalo slovo, byla svatba, narodily se děti... Jednoho dne se silně rozpršelo a liják neustával po celé týdny. Řeka vystoupila z břehů, vnikla do ulic, proudy vody strhávaly, co jim stálo v cestě. S ženou po boku, s dětmi na ramenou se náš hrdina marně snaží vyprostit ze smrtelného nebezpečí. Když je nejhůř, začne zoufale volat: „Bože, zachraň mě." A tu zaslechne hlas: „Kde je pohár vody, o který jsem tě požádal?"

Je to docela dobré vyprávění, neboť většina z nás myslí v pojmech času. Člověk žije časem. Představovat si budoucnost je odjakživa naší nejoblíbenější únikovou hrou.

Domníváme se totiž, že změny v naší psýché se mohou uskutečnit v čase, že řád do našeho nitra lze nastolovat postupně, krok za krokem, den po dni. Ale čas nám nedá ani rád, ani vnitřní klid, a proto je nutné přestat uvažovat v posloupnostech. Plyne z toho, že zítřek, kdy údajně najdeme mír, neexistuje. Řád ve svém nitru je zapotřebí nastolit ihned.

Všimli jste si, že při bezprostředním nebezpečí čas mizí a jednání se dostavuje okamžitě? My však u většiny svých problémů nebezpečí nevidíme, a proto je pro nás čas prostředkem k jejich překonání. Jenže čas je velký podvodník, protože k tomu, abychom se uvnitř změnili, nijak nepřispívá. Je pohybem, který člověk rozdělil na minulost, přítomnost a budoucnost. A dokud s tím nepřestane, bude se potácet v trvalých vnitřních sporech.

Je učení záležitost času? Za tisíce let jsme se koneckonců nenaučili žít jinak nežli v nenávisti a vzájemném vyvražďování. Máme-li však v životě - který jsme napomohli učinit tak nestvůrným a bezvýznamným - vyřešit jeho problémy, je velmi důležité pochopit problém času.

První věcí při tom je, že na čas musíme pohlížet s čistou, nevinnou myslí (jak jsme o tom už mluvili). My však máme zmatek v tolika věcech, že si připadáme ztraceni. Když se člověk ztratí v lese, co udělá nejdřív? Zastaví se, že! Zastaví se a rozhlédne se kolem. Co však děláme? Čím jsme zmatenější a ztracenější, tím víc se za něčím ženeme: hledáme, žádáme si, toužíme, žebráme... Smím-li tedy něco navrhnout, pak zaprvé to, abyste se vnitřně zastavili. Když se psychicky zastavíte, mysl se rozjasní a zklidní. A my se budeme moci podívat na otázku času.

Lidské problémy existují pouze v čase, tehdy, když se ke svým záležitostem stavíme neúplně. Vznikají naším nedostatečným a nesprávným přístupem, a my jim čelíme pouze částečně a nepozorně, anebo se jim snažíme vyhnout. Ale vzniklý problém trvá, dokud se mu nevěnuje patřičná pozornost a dokud věříme, že se vyřeší až někdy příště.

Jestlipak víte, co je to čas? Ne na hodinkách, ne chronologický čas, nýbrž psychický čas. Je to interval mezi představou a jednáním. Představa je sebezáchovná záležitost, jde jí o bezpečí. Jednání je něco bezprostředního. Není v minulosti ani v budoucnosti, může se odehrát jen teď. A protože v sobě obsahuje nejistotu a pocit ohrožení, oddáváme se raději svým představám, o nichž věříme, že nám zajistí bezpečí.

Pozorujte to na sobě. Narazíte například na představy, co je dobré a co je zlé, anebo co jste vy a co společnost. Jsou to vodítka vašeho jednání. Podřizujete se jim a přejete si, aby jim vaše jednání odpovídalo. Vznikají tak neustálé spory. Je tu představa - interval - jednání... a v tom intervalu je zaklíněno celé pole psychického času. Tento interval je svou podstatou myšlenka. Myslíte-li si, že jednou například budete šťastní, máte obraz sebe sama dosahujícího časem určitého výsledku. Na základě toho, co mysl někde zahlédla, a na základě vaší touhy, jejího přetrvávání a živení dalšími myšlenkami, vaše mysl říká: Jednou budu mít úspěch, dosáhnu štěstí, svět bude nádherný. Tento interval - čas - je vytvářen naším myšlením.

A my se teď ptáme: Je možné tento čas zastavit? Je možné žít tak plně, aby mysl nepřemítala o zítřku? Protože psychický čas je utrpení. Například včera nebo před tisíci včerejšky jste někoho milovali, měli jste partnera, který odešel, ale vzpomínka zůstává a vy si nadále připomínáte radosti a bolesti s ním spojené a hledíte zpátky s lítostí, všelijakými přáními a touhami. Myšlení, jehož prostřednictvím si takhle znovu a znovu počínáte, ve vás živí něco, čemu se říká utrpení. A zároveň umožňuje psychickému času, aby přežíval.

Dokud je zde časový interval udržovaný myšlením, vaše utrpení musí trvat, a s ním i strach. Člověk se tedy sám sebe ptá: Může tento interval skončit? Jenže když tuhle otázku položíte způsobem, zda vůbec někdy skončí, pak to bude znovu pouhá idea - něco, čeho byste si přáli dosáhnout - a časový interval je tu znovu a vy jste mu padli do pasti.

Vezměme si nyní otázku smrti, která je pro většinu lidí obrovský problém. Víte přece, co to je: kráčí den za dnem po vašem boku. Dokázali byste jí čelit tak, aby pro vás už nikdy neznamenala problém? Postavit se smrti plně znamená skončit se všemi vírami, nadějemi a strachy, jinak k té úžasné záležitosti budete přistupovat na základě svých závěrů, představ a úzkostných předtuch - tedy s časem.

Čas je interval mezi pozorovatelem a pozorovaným. To znamená: pozorovatel, vy, se bojí čelit záležitosti nazývané smrt. Co ta smrt znamená, sice nevíte, ale máte o ní celou řadu teorií, spojených s nadějí: věříte ve znovuzrození, zmrtvýchvstání, anebo v cosi, čemu říkáte duše, átman -v jakousi bezčasou duchovní bytost, které dáváte nejrůznější jména. Avšak přesvědčili jste se - vy sami -, že duše existuje? Nebo se jedná o myšlenku, kterou jste odkudsi převzali? Existuje opravdu něco stálého a trvalého za hranicemi myšlení? Když se mysl může něčím zabývat, pak to pořád ještě leží v jejím poli, a není to nic trvalého, protože v mysli nic trvalého nenajdete. Objevit, že v ní není nic stálého, je nesmírně důležité. Pak teprve je mysl volná a vy se můžete dívat, a je v tom obrovská radost.

Neznámého se nemůžete bát, protože nevíte, co to neznámé je, takže není žádný důvod k obavám. Smrt je slovo, představa, a jen ty v nás vyvolávají strach. Takže dokázali byste se podívat na smrt bez představy o smrti? Dokud ve vás bude představa, z níž se rodí myšlenka, bude ve vaší mysli i strach ze smrti. Vy se jej pokusíte ovládnout buď rozumovou úvahou, bránící se zuby nehty čemusi neodvratnému, anebo začnete vyznávávat některé z nespočetných věr a pověr. Mezi vámi a věcí, které se bojíte, se tak vytvoří předěl - určitý časoprostorový interval - značící konflikt, který se projeví jako strach, zoufalství a sebelítost. A myšlení, které strach ze smrti vytváří, řekne: „Snažme se ji oddálit, vyhnout sejí, nejlepší je vůbec na ni nemyslet..." Jenže právě tím na ni myslíte, a když řeknete, nehodlám o smrti přemýšlet, už jste přemýšleli, jak se jí vyhnout. Bojíte se, protože jste ji vytěsnili.

Lidé oddělili život od smrti a interval mezi nimi je strach. A tento interval, tento čas, je vytvořen strachem. Naším životem je každodenní trápení, každodenní ponížení, starosti a zmatky - s občasným nahlédnutím do čarovných vod. A tomu říkáme život. Přitom se bojíme smrti, která tu bídu skončí. Než abychom stanuli tváří v tvář neznámému, tíhneme raději ke známému. K němu patří náš domov, nábytek, rodina, naše povaha, práce, znalosti, náš věhlas, osamělost, naši bohové - naše trapná malost, která se bez přestání točí kolem sebe v zužující nahořklé zaběhlosti.

Domníváme se, že teď je život, a smrt nás čeká někde ve vzdáleném čase. Ale nepoložili jsme si otázku, zda tenhle každodenní zápas je opravdu život. Chceme znát pravdu o převtělování duší a mít důkazy o své nesmrtelnosti, zabýváme se tvrzeními jasnovidců a výsledky psychologických bádání, avšak nikdy, nikdy se neptáme, jak žít -jak žít každý den s potěšením, v okouzlení a kráse. Přijali jsme jako nevyhnutné bolest a utrpení, přivykli jsme jim a smrt bereme jako něco, čemu je třeba se opatrně vyhnout. Ale smrt je úžasná jako život - když víte, jak žít. Pak bez ní nemůžete být. Nemůžete žít, aniž byste vnitřně nezemřeli každou minutu. To není intelektuální hříčka. Zít každodenně plně a celistvě, jako by všechno bylo novou rozkoší, vyžaduje umřít vůči všemu včerejšímu. Jinak pouze mechanicky přežíváte a mechanická mysl nikdy nepozná, co je to láska a volnost.

Většina z nás se smrti bojí, protože nevíme, co je to žít. Nevíme, jak žít, a proto nevíme, ani jak umřít. Dokud se budeme bát života, budeme se bát i jí. Člověk, který nemá strach ze života, nebojí se být nejistý, protože rozumí, že vnitřně, psychicky, žádná jistota neexistuje. Jakmile není jistoty, je jenom nekonečný pohyb, a život a smrt jsou pak jedno a totéž. Člověk žijící bez konfliktu v lásce a kráse se žádné smrti nebojí, protože milovat znamená umírat.

Když umřete všemu, co znáte: své rodině, své paměti, všemu, co jste kdy cítili, potom je smrt procesem očištění a omládnutí, který s sebou přináší nevinnost. A jenom ten, kdo je nevinný, má v sobě vášnivou naléhavost, neznámou lidem pouze věřícím a hloubajícím, co bude po smrti.

Abyste zjistili, co se stane, až umřete, musíte umřít. To není vtip. Musíte umřít - ne fyzicky, nýbrž psychicky, vnitřně - umřít všemu, co vám bylo drahé, i všemu, co vám přineslo hořkost. Když umřete některému svému potěšení, nepatrnému anebo velkému - a to přirozeně, bez nátlaku a odůvodňování -, pak pochopíte, co je to skutečně umřít. Umřít znamená mít mysl zcela vyprázdněnou od „já", od všech každodenních tužeb, potěšení a trápení. Smrt je obnova - proměna, na které se nepodílí myšlení, protože každá myšlenka je vždycky stará. Smrt je ale něco naprosto nového. Je osvobozením od všeho, co jste poznali. S ní teprve žijete.

Volnost, která neví: Kapitola IX

Jiddu Krishnamurti
volnost která neví svoboda sebepoznání sloboda sebapoznanie čas Krišnamurti

suntzuart

the 48 laws of power