Jiddu Krishnamurti texts Jiddu Krishnamurti quotes and talks, 3000 texts in many languages. Jiddu Krishnamurti texts

Volnost, která neví: Kapitola XI

Dívat se a naslouchat. Umění. Krása. Odříkání. Představy. Odstup.

Snažili jsme se proniknout do povahy lásky a přišli jsme myslím k bodu, odkud je zapotřebí proniknout ještě hlouběji. Zjistili jsme, že láska pro většinu lidí znamená pohodlí, bezpečnost a zajištěné citové uspokojení pro zbytek života. Pak ale přijde někdo jako já a řekne: Je tohle láska? Přitom začne klást otázky a navrhne vám, abyste se do sebe podívali. Tomu se ovšem pokusíte vyhnout, protože vás to ruší. Mnohem raději byste hovořili o duši anebo o politické či hospodářské situaci. Ale když jste zahnáni do kouta a podívat se musíte, zjišťujete, že jste až dosud pokládali za lásku něco, co láska vůbec není. Je to jen vzájemné uspokojování a vykořisťování.

Když řeknu „láska nemá včerejšek ani zítřek" nebo „kde není střed, je láska", je to pro mne něco skutečného. Ale ne pro vás. Budete to možná citovat nebo si z toho uděláte planou formulku, ale nic vám to nepomůže. Je nutné, abyste to viděli sami za sebe. A musí to být pohled svobodný, zbavený soudů a zatracování, souhlasů i nesouhlasů.

Dívat se je nejtěžší věc v životě - a taky naslouchat. Dívat se a naslouchat představuje totéž. Jakmile jsou vaše oči zamženy starostmi, nevšimnete si ani nádhery zapadajícího slunce. Většina z nás tak ztratila kontakt s přírodou. Civilizace směřuje ke stále větším sídlům. Stávají se z nás převážně městští lidé, přespávající v přeplněných bytech, odkud není možné zahlédnout večerní ani ranní nebe. Vytrácí se tak dotyk s velikou krásou. Povšimli jste si, jak málo stojí lidem za to spatřit východ nebo západ slunce anebo odraz měsíčního světla na vodní hladině?

Tím, že jsme ztratili styk s přírodou, usilujeme přirozeně o rozvinutí svých intelektuálních schopností. Čteme spousty knih, navštěvujeme množství koncertů a výstav, díváme se na televizi a dopřáváme si nesčetné zábavy. Donekonečna citujeme myšlenky jiných lidí a debatujeme o umění. Proč jsme na něm tolik závislí? Je to určitý únik? Povzbuzující prostředek? Když jste v přímém kontaktu s přírodou - sledujete ptáky za letu, krásu stále se měnícího nebe, stíny kopců anebo tvář druhého člověka -, myslíte, že vás to příliš táhne do galerií? Možná že se k nim utíkáte jako k droze, protože se neumíte dívat a obrazy vás podněcují k intenzivnějšímu vidění.

Slyšel jsem historku o náboženském učiteli, který promlouval každé ráno ke svým žákům. Jednou si sedl na své místo a chtěl začít hovořit, a tu náhle slétlo na okenní římsu ptáče a začalo zpívat a zpívat zplna svého malého srdce. Když přestalo a odletělo, učitel pouze řekl: Dnešní rozprava je u konce.

Myslím, že jednou z nejtěžších věcí je vidět opravdu jasně. A to nejen vnější svět, nýbrž i vnitřní život. Když se díváte na květinu nebo osobu, vidíte je opravdu, anebo jen pouhou svoji představu, kterou stvořilo slovo? Když se díváte na strom nebo na podvečerní mračno plné kouzelného světla, opravdu je vidíte? Tedy nejen očima a rozumem, nýbrž celistvě a úplně?

Zkusili jste někdy podívat na něco vnějšího - například strom - bez svého vědění o něm, jež jste získali kdysi předtím? Prohlédli jste si jej kdy bez úsudku a předsudku, beze slov, která se promítají mezi vás a strom a nedovolují, abyste jej opravdu viděli? Zkuste to a zjistěte, co se stane, když se podíváte celou svou bytostí a vložíte do toho veškerou svou energii. Při takové intenzitě zjistíte, že pozorovatel neexistuje, pouze pozornost. Pozorovatel a pozorované tu jsou jen při nepozornosti. Když se na něco díváte bedlivě, pak při tom není místa pro koncepty, formule a připomínky. To je důležité pochopit, protože se budeme zabývat něčím, co vyžaduje velice pečlivé zkoumání.

Co je krása, ví pouze mysl, která se dovede podívat na stromy, hvězdy nebo třpytící se vodní pláň s úplným zřeknutím sama sebe. Teprve když tímto způsobem opravdu vidíme, existujeme v lásce. Krásu obyčejně shledáváme za pomoci srovnání anebo prostřednictvím věcí, které vytvořil člověk: přičítáme ji tedy něčemu vnějšímu. Vidím například cosi, co považuji za krásnou budovu. Toto ocenění mi umožnili moje znalosti architektury a to, že jsem si dům srovnal se stavbami, které jsem viděl předtím. Teď se však ptám: Existuje krása, která by se nevztahovala k určitému objektu? V přítomnosti pozorovatele, uvažujícího cenzora, bytosti, která cosi zakouší, krása prchá. Je čímsi vnějším, co si prohlíží a posuzuje pozorovatel v nás. Když pozorovatel neexistuje - což vyžaduje velkou dávku zkoumání a meditace -, pak je krása, která je bezpředmětná.

Krása spočívá v naprostém odsunutí pozorovatele i pozorovaného. To je možné jen naprostým sebeoproštěním, jež není sebezapřením mnicha s jeho přísností, zákazy, pravidly a poslušností, ani zvláštním způsobem myšlení, chování, oblékání a stravy, nýbrž sebeoproštěním, které je jednoduchostí a pokorou. Nejde o dosažení a zdolání předepsaných spirituálních stupňů, nýbrž o stupeň jediný -jednou provždy.

Řekněme, že se procházíte s přítelem - a najednou jste přestali mluvit. Jste obklopeni podzimní přírodou. Není tu hluk projíždějících aut ani psí štěkot, ba ani ptačí švitoření. Jste velmi tiší a stejně tak vaše okolí. V tomto stavu není pozorovatel ani pozorované. To, co pozorujete, nepřekládá žádný pozorovatel do myšlenek. V tomto tichu je odlišný druh krásy. Je to stav mysli, která je zcela sama. Ne v izolaci. Sama v tichu, které je krásou. Když milujete, existuje pozorovatel? Jen tehdy, když svou láskou myslíme potěchu a žádost. Jakmile o ně nejde, je intenzívní láska, která Je podobně jako krása pořád něčím novým. Jak už jsme řekli, nemá včerejšek ani dnešek.

V přímém styku se životem jsme jenom tehdy, když v nás nejsou předsudky a když si o něm nevytváříme představy. Všechny naše běžné vztahy jsou pouze pomyslné: jsou postavené na obrazech, které vytvořilo myšlení. Mám--li o vás jistou představu a vy zase o mně, přirozeně se nevidíme takoví, jací skutečně jsme. Vidíme jenom je, což nám brání, abychom se k sobě přiblížili - a proto naše vzájemné vztahy nefungují.

Když řeknu, že vás znám, myslím tím, že jsem vás znal včera, ale neznám vás teď. Znám pouze svoji představu, obraz složený z toho, co jste řekl v můj prospěch nebo neprospěch a co jste mi udělal - obraz sestavený ze vzpomínek, které na vás mám. A váš obraz o mně je vytvořen stejným způsobem a do vzájemného poměru pak vstupují pouze tyto obrazy, které nedovolují, abychom spolu něco sdíleli.

Opravdové vzájemnosti a součinnosti, k nimž nelze dospět představami, symboly a ideologickými zásadami, budeme schopni teprve tehdy, až nahlédneme do podstaty lidského soužití a porozumíme, co je skutečný lidský vztah, jemuž stále stojí v cestě naše projekce. Proto je tolik důležité, abyste pochopili, jakým způsobem jste si vytvořili představu o své ženě a o svém muži, dítěti nebo sousedovi, o své zemi a svých vůdcích, o svých politicích a bozích. A musíte to pochopit nejen rozumem, nýbrž ve svém denním životě, protože v sobě nemáte nic jiného než představy, které vytvářejí věčný odstup mezi vámi a tím, s čím se dostáváte do kontaktu.

Proto teď budeme společně zkoumat, zda je možné se tohoto odstupu, existujícího uvnitř i navenek, zbavit, jelikož nás navzájem odděluje. Energií k vyřešení tohoto problému je pozornost, kterou mu věnujeme. Když něčemu dáte celou svou pozornost - všechno, co ve vás je -, neexistuje pozorovatel. Je pouze bdělost, která je veškerou energií a výsostnou inteligencí. Mysl ovšem musí být v naprostém tichu, které není výsledkem nacvičeného zklidňování, nýbrž dílem pozornosti. Naprosté ticho, v němž není pozorovatel ani pozorované, je nejvyšší výraz náboženské mysli. Co se v ní odehrává, nelze pojmenovat, protože slova jsou něco jiného než skutečnost. Abyste pochopili, musíte jím sami projít.

Každý náš problém je spojený se všemi ostatními. Když dokážete zcela vyřešit jediný problém, ať už jakýkoliv, zjistíte, že jste schopni čelit všem dalším a vyřešit je (mluvíme samozřejmě o psychologických problémech). Už jsme viděli, že tyto problémy existují pouze v čase, tj. tehdy, když nějakou záležitost neřešíme v jejím celku. Takže si musíme uvědomit nejen povahu a složení problému a vidět jej celý, nýbrž jít mu vstříc, jakmile se objeví, a vyřešit ho, než zapustí v mysli kořeny. Jestliže člověk dovolí, aby nějaký problém trval měsíc anebo jen den, ba i několik minut, pak to nutně naruší jeho mysl. Bylo by tedy možné postavit se každému problému bezprostředně a okamžitě, aby nás ne-nahlodal a nezůstával v mysli jako připomínka?

Takovéto připomínky jsou představy, které s sebou neustále vláčíme a které se pak setkávají s tou zvláštní věcí nazývanou život. Kvůli nim jsou v nás všechny rozpory, způsobující vnější i vnitřní konflikty. Život není nic abstraktního, je naopak velmi skutečný. Jdeme-li mu vstříc obtíženi představami, máme problémy na každém kroku.

Bylo by možné, abychom se každé záležitosti postavili bez časoprostorového intervalu, bez odstupu mezi sebou a tím, čeho se člověk například obává? Lze to jen tehdy, nemá-li pozorovatel v našem nitru trvání: pozorovatel, který je tvůrcem vnitřních obrazů, sbírkou vzpomínek, idejí a snůškou nejrůznějších abstrakcí.

Když v noci pozorujete jasnou oblohu a nebe je rozzářené, vzduch chladný, jste při tom coby pozorovatel a myslitel, který to všechno zakouší: vy, se svým bolavým srdcem, vy, coby střed vytvářející prostor mezi vámi a hvězdami na obloze. V roli pozorovatele tento prostor nikdy nepochopíte, a neporozumíte proto ani prostoru mezi vámi a vaší ženou nebo mužem, přítelem či sousedem. Nikdy jste se totiž nepodívali jinak nežli sítem svých představ, a proto nevíte, co je to krása a láska. Mluvíte sice o nich, píšete o tom všem, ale nepoznali jste to jinak nežli ve zřídkavých okamžicích sebezapomnění. Dokud ve vás bude existovat střed, vytvářející kolem sebe prostor, nepoznáte z toho nic. Láska je pouze tam, kde neexistuje střed ani obvod. Když milujete, jste sami krásou.

Pohled od středu - když se například díváte na něčí obličej (ale i na něco ve vás) - vytváří mezi lidmi odstup, a proto jsou jejich životy pusté a prázdné. Lásku ani krásu nelze vypěstovat, tak jako si nelze vymyslet pravdu. Ale když jste si neustále vědomi toho, co děláte, zrodí se ve vás bdělost, ze které začnete vidět: podstatu potěchy, žádosti a utrpení, povahu svého osamění a nudy. A zároveň začnete nahlížet i to, co tu nazýváme „odstup". Když existuje, nedostává se lásky, a bez ní se můžete jakkoliv pokoušet měnit svět a společenské uspořádání, anebo donekonečna mluvit o nejrůznějších zlepšeních: nevzejde z toho nic než nové utrpení. Takže záleží na vás. Není vůdce ani učitele, není tu nikdo, kdo by vám řekl, co máte dělat. Jste sami v úděsném, šíleném světě.

Volnost, která neví: Kapitola XI

Jiddu Krishnamurti
volnost která neví svoboda sebepoznání sloboda sebapoznanie čas Krišnamurti

suntzuart

the 48 laws of power