Jiddu Krishnamurti texts Jiddu Krishnamurti quotes and talks, 3000 texts in many languages. Jiddu Krishnamurti texts

Volnost, která neví: Kapitola XIII

Co je myšlení. Myšlenky a jednání. Výzva. Hmota. Počátek myšlenky.

Položme si nyní otázku, co je to myšlení - v čem je význam myšlení, které už kvůli naší každodenní činnosti musí být pečlivé, logické a zdravé - a jaké myšlení nemá žádný význam. Dokud tyto dva druhy myšlení nepochopíme, neporozumíme věcem mnohem hlubším, jimž se myšlením nelze přiblížit. Pokusme se tedy porozumět celé jeho složité stavbě, tomu, co je paměť, jak myšlení vzniká a jak podmiňuje naše jednání. Porozumíme-li tomu všemu, možná se při tom setkáme i s něčím, co nám myšlení nikdy neotevřelo, ba ani nepoodkrylo.

Proč se myšlení stalo něčím tak důležitým v našem životě - ideje, které jsou odpovědí na vzpomínky nashromážděné v mozkových buňkách? Mnozí z vás jste si možná takovou otázku nikdy nepoložili, a pokud ano, třeba jste si vzápětí řekli: Ale není to zas tak důležité. Důležitější jsou city. (Nechápu ovšem, jak lze tuhle dvojici od sebe oddělovat: když myšlenka nepropůjčí citům trvání, umírají velmi brzy.)

Takže proč v našem denním životě, v našich třenicích, nudě a neustálých obavách, má myšlení tak mimořádnou důležitost? Zeptejte se sami sebe - tak jako se ptám já -, proč je člověk otrokem myšlení: bystrého, vynalézavého, vychytralého, schopného organizovat, pouštět se do úžasných věcí, vrhat se do stále nových válek, způsobovat bolest a nezměrné zoufalství, vytvářet nekonečný řetěz představ, točit se kolem sebe jako pejsek za oháňkou, promítat do přítomnosti a budoucnosti včerejší potěšení, být neustále v pohybu, sestavovat, mluvit a mluvit, předpokládat, přidávat, ubírat?

Ideje se pro nás staly mnohem důležitější než jednání - ideje nejrůznějšího druhu, myšlenky rafinovaně přednesené v knihách sepsaných intelektuály. Čím chytřejší a subtilnější jsou podané myšlenky, tím více uctíváme knihy, které je obsahují. Jsme jimi nesmírně podmíněni - jsme tyto knihy. Ideje, ideály a dialekticky vyjadřované názory jsou stálým předmětem našich diskusí. Každé náboženství má své dogma, svou formuli, svoje lešení, po němž je nám uloženo vyšplhat se k bohu. Při svém zkoumání, jak myšlenky vyvstávají, však bereme tuto ideovou stavbu v potaz. Člověk od sebe oddělil jednání a myšlení, protože myšlenky jsou pokaždé něčím z minula, jednání se však odehrává nyní, a žití je tedy vždycky přítomnost. Jenže my máme ze života strach. A tak je minulost - ideje - pro nás něčím velice závažným.

Je opravdu mimořádně zajímavé sledovat průběh vlastního myšlení - sledovat, jakým způsobem přemýšlíme a odkud vychází reakce, které říkáme myšlenka. Odkud vychází? Pochopitelně z paměti. Existuje tedy počátek myšlenky? Jestliže ano, mohli bychom jej (a tedy i počátek paměti) najít? Kdybychom neměli paměť, mysleli bychom?

Na jiném místě jsme viděli, jak myšlení živí a propůjčuje trvání potěše, kterou jsme měli včera. (A živí i její opak, kterým je strach a utrpení.) Viděli jsme také, že myslitel, který to v nás zakouší, je potěcha a bolest, a současně i ten, kdo tuto dvojici udržuje při životě způsobem, že je od sebe odděluje a nevidí, že sama touha po potěše s sebou nutně nese také strach a bolest.

V lidských vztazích si myšlení neustále žádá potěchu. Překrývá ji ovšem různými jmény, jako věrnost, nápomoc, podpora nebo služba. Mě by opravdu zajímalo, proč chce člověk tolik sloužit. Služby nabízí každá benzínová stanice. Co vlastně znamená pomoc, podpora, služba? K čemu to je? Říká snad květina plná barev, světla a kouzla „já dávám, pomáhám, sloužím"? Květiny prostě jsou! A protože se o nic nepokoušejí, zaplavují svět krásou.

Myšlení je tak dovedné a vychytralé, že si vždycky všechno převrátí podle toho, jak se mu to hodí. Ale zároveň se svou touhou po potěše svazuje a vnáší do našich vztahů dvojí metr. Agresivita, která v nás je, s sebou nese určitý druh potěšení, ale i přání mít v sobě mír, laskavost a dobrotu. A takhle je tomu v našem životě napořád. Myšlení živí nejen dvojakost a rozpor, ale hromadí v nás nesčetné vzpomínky na radostné a bolestné události a z nich se také vždycky znovu rodí. Jak jsem už řekl: myšlení je minulost. Je vždycky staré.

Tím, že jdeme všemu vstříc uhranuti minulostí, zatímco prožívané situace jsou pokaždé nové, naše konfrontace s nimi jim nikdy neodpovídá. Vznikají z toho všechna trápení, která člověk má. Ať běží o cokoliv, náš maličký mozek je stále s něčím ve sporu. I kdyby šel jen a jen s proudem, napodoboval druhé a potlačoval sama sebe, anebo o něco usiloval, cosi sublimoval a třebas i bral drogy, aby si takzvaně rozšířil obzor, bude žít prese všecko v nepřestávajících konfliktech.

Lidé, kteří mnoho myslí, jsou velice materialističtí, protože myšlení je hmota - stejně jako schody, zdi nebo telefon. Energie fungující podle určitého vzorce přechází v hmotu. Jsou energie a hmota, a jimi je dán život. Můžeme se sladce domnívat, že myšlenka nemůže být hmotou, ale je. Myšlení je hmota, a tedy i všechny naše ideologie. Kde je energie, přechází v hmotu. Jsou spolu skrznaskrz propojeny. Jedna bez druhé nemůže být. Čím větší je mezi nimi soulad, tím lepší je jejich rovnováha a tím aktivnější jsou i naše mozkové buňky. Zajetý vzorec potěchy, bolesti a strachu - fungující po tisíciletí - byl ustaven myšlením, které jej tedy nemůže zlomit.

Myšlením není možné nahlédnout nic nového. Může později něco slovně vyjádří, novou skutečnost však nechopí a nikdy nevyřeší žádný psychologický problém. Ať jsou jeho konstrukce jakkoliv vzdělané a chytré - jako například ve vědě anebo ve výpočetní technice -, ať jedná z potřeby anebo z donucení, myšlení nebude nikdy nové. A proto nedokáže odpovědět na žádnou velikou otázku: náš starý mozek nevyřeší obrovský problém žití.

Myšlení je velký podvodník, který může vynalézt cokoliv, předvést nejúžasnější triky, vidět věci, které nejsou, a není proto možné na něm záviset. Když ale porozumíte struktuře toho, jakým způsobem myslíte, proč myslíte, jak volíte slova, jak jednáte v každodenním životě, jak mluvíte s lidmi a proč s nimi zacházíte určitým způsobem anebo proč máte právě takovou chůzi a jíte to a ne ono - pak vás mysl přestane podvádět, protože v ní nebude nic k podvádění. A přestane být tím, kdo si pořád něco žádá nebo si podrobuje. Stane se úžasně tichou, pružnou, citlivou a stojící sama o sobě. V takovém stavu pak neexistuje klam.

Všimli jste si někdy, že za naprosté pozornosti tu není žádný pozorovatel ani myslitel, a že střed - „já" - se vytrácí a mizí spolu s myšlením? Když chce člověk něco jasně vidět, musí být jeho mysl tichá, bez předsudků a samomluv, bez představ, obrazů a vnitřních hovorů. Aby bylo možné se dívat, musí být tohle všecko odsunuto stranou. Počátek myšlenky můžete zahlédnout jen v tichu, a ne když pořád něco hledáte, kladete otázky anebo očekáváte odpověď. Pouze když se v celé vaší bytosti rozhostí mlčení poté, co jste se zeptali „co je počátek myšlenky?", spatřujete z tohoto ticha, jak myšlenka nabývá tvar.

Je-li pozornost bedlivá, není důvod, abyste svou mysl jakkoli vedli. Velké množství času a energie ztratíme a vy-plýtváme - a to nejen ve škole - svou snahou o myšlenkovou kontrolu: Tamto je dobré, musím o tom popřemýšlet, tohle je ošklivé a je třeba to v sobě potlačit. Mezi jednou a druhou myšlenkou tak trvá neustálá válka, jedno přání vytlačuje druhé a třetí potěšení chce ovládnout všechny ostatní. Ale když bedlivě vnímáte, jak myšlenka vyvstává, pak v mysli neexistuje žádný rozpor.

Když tu slyšíte prohlášení jako „myšlení je vždycky staré" anebo „čas je utrpení", vaše mysl si je ihned začne překládat a vykládat podle svého. Tenhle překlad však vychází z vašich znalostí a včerejších zkušeností, takže odpovídá pouze tomu, čím jste podmíněni. Když se ale na takové prohlášení podíváte, aniž si jej jakkoli vykládáte, a jenom mu věnujete plnou pozornost (nikoli koncentraci), shledáte, že tu není ani pozorovatel, ani pozorované, ani ten, kdo myslí, ba ani žádná myšlenka. Neptejte se mě, co z nich bylo dřív. Tahle hádanka nikam nevede. V sobě samých můžete vypozorovat, že dokud ve vás nevyvstane myšlenka (což vůbec neznamená, že „máte okno" nebo „vymazanou hlavu"), myšlenka, která je vždycky reakcí paměti, zkušenosti a znalosti, a tedy minulosti, pak tu není ani „myslitel". Tohle není filozofie ani mystika. Zabýváme se fakty, a pokud jste došli takhle daleko, zjistili jste, že životním výzvám již nejdete vstříc se svým starým mozkem, nýbrž se zcela novým.

Volnost, která neví: Kapitola XIII

Jiddu Krishnamurti
volnost která neví svoboda sebepoznání sloboda sebapoznanie čas Krišnamurti

suntzuart

the 48 laws of power