Jiddu Krishnamurti texts Jiddu Krishnamurti quotes and talks, 3000 texts in many languages. Jiddu Krishnamurti texts

Volnost, která neví: Kapitola XIV

Závaží včerejška. Tichá mysl. Vzájemná komunikace. Dosahování výsledků. Disciplina. Mlčení. Pravda a skutečnost.

V životě, který obyčejně vedeme, je velmi málo samoty, l když jsme sami, naše životy jsou přeplněny množstvím vlivů, znalostí, vzpomínek - množstvím zkušeností, zoufalstvím, utrpením a spory -, takže se mysl stává těžší a necitlivější a funguje pouze v monotónní rutině. Jsme vůbec někdy sami? Anebo s sebou neustále vláčíme závaží včerejška?

Existuje jedno pěkné vyprávění o dvou mniších putujících od vesnice k vesnici, kteří na břehu řeky potkali plačící děvče. Jeden z nich se zeptá:

„Sestro, proč pláčeš?"

„Vidíte na druhé straně ten dům?" vzlyká dívka. „Vyšla jsem odtamtud dnes ráno a řeku nebylo těžké přebrodit. Mezitím se však rozvodnila, a protože tu není přívoz a já neumím plavat, nevím, jak se vrátit domů."

„To přece nic není," povídá mnich. Pozvedne dívku a opatrně s ní řeku přebrodí. Uplyne nějaký čas, a náhle řekne druhý mnich:

„Bratře, víš, že ses dnes dopustil velikého hříchu? Přísahali jsme přece, že se nikdy nedotkneme ženy!"

A ten mu odpoví:

„Já tu dívku zanechal za sebou před několika hodinami, ale ty ji neseš ještě pořád."

Něco podobného děláme všichni. Napořád s sebou vláčíme náklady, které neodkládáme, nikdy jim neumíráme. Samota existuje jen tehdy, když všem svým problémům věnujeme plnou pozornost a ihned je řešíme (a neponecháváme si nic ani na příští den, ani na příští minutu). Potom, i kdybychom žili s mnoha lidmi v jednom domě anebo cestovali v přeplněném vlaku, budeme sami. Taková samota poukazuje na čistou, nevinnou mysl.

Mít v sobě samotu a prostor je velmi důležité, neboť to zahrnuje volnost být, kráčet, působit, rozlétnout se. Dobro může vzejít pouze z nich, stejně jako každá ctnost rozkvétá pouze ve svobodě. Možná že nám byla dána politická svoboda, uvnitř však volní nejsme a prostor chybí. Bez něho a bez vnitřního ticha nemůže působit ani se rozrůst nic cenného, protože nové lze potkat jen tehdy, když je mysl sama - neovlivněná, nenacvičená, nespoutaná množstvím zkušeností.

Není těžké vidět, že jasno lze mít jen tehdy, když mysl ztichne. Účelem východních meditací je navodit právě takový stav mysli. A to kontrolou. Například neustálým opakováním nějaké modlitby, s nadějí, že se tím mysl zklidní a že mi to umožní pochopit nějaký problém. Ale dokud člověk nepoloží pevný základ - nezbaví se strachu, starostí, bolestí a dalších pastí, které na sebe nastražil -, nevidím možnost, aby se mysl doopravdy zklidnila. Jenže tohle sdělit je jednou z nejtěžších věcí. Vzájemná komunikace znamená, nejenže rozumíme použitým slovům, nýbrž i to, že se - vy i já - setkáváme s touže intenzitou, v tutéž dobu (tedy ani s předstihem, ani se zpožděním) a na stejné rovině. To však není možné, pokud má slova vnímáte filtrem svých vědomostí, názorů a zálib, anebo když usilujete, abyste mě pochopili.

Zdá se mi, že jedním z největších kamenů úrazu v lidském životě je naše neustálá snaha něco docílit, dosáhnout či získat. Jsme k tomu vychováváni od dětství. Tento vzorec vytvářejí a vyžadují samy naše mozkové buňky, a to za účelem psychické jistoty, které na poli zisku nelze dosáhnout. Přesto o ni usilujeme ve všech svých vztazích, posto-jích a činnostech - ale jak už jsme viděli, nic takového jako jistota ve skutečnosti neexistuje. Zjištění, že v našich vztazích není jistoty a že psychicky není nic stálého, s sebou přináší úplně jiný přístup k životu. Je samozřejmě nutné, abychom měli vnější jistotu - jídlo, ošacení a střechu nad hlavou - tu však znemožňuje právě naše snaha o psychickou jistotu.

K překročení úzkých hranic vědomí je zapotřebí prostoru a ticha, ale jak může ztichnout mysl, která bez přestání prosazuje nějaký zájem? Člověk se může snažit ji zkrotit, ztvárnit a vycvičit, ale takové násilné zásahy jí na klidu nedodají, pouze ji otupí. Pouhá honba za ideálem ztichlé mysli zřetelně nemá cenu: čím víc ji nutíte, tím bude těžkopádnější a omezenější. Kontrola mysli v jakékoli formě, stejně jako její potlačování, v ní způsobí pouze konflikt. Proto je každá vnější disciplína k ničemu. Ale stejně nulovou hodnotu má neukázněný život.

Většina z nás navenek vyvíjí značnou kázeň, kterou vyžaduje společnost, rodina anebo kterou jsme na sebe vzali na základě svých bolestí a zkušeností a pod tlakem ideologických nebo praktických zvyklostí. Jenže tento druh kázně nás znehybňuje. Disciplína nesmí znamenat sebekontrolu a sebepotlačování, nesmí v sobě obsahovat žádnou formu strachu. Ale jak k ní dospět? Určitě ne tak, že jako první přijde kázeň a pak se dostaví svoboda. Svoboda je na samém počátku, ne na konci. Disciplína spočívá v jejím porozumění, ale nemá nic společného s ukázněnou přizpůsobivostí. Je jí sám akt učení (ukazuje to i kořen slova disciplína, jehož význam je učit se), které je projasněním. Porozumět tomu, co v sobě zahrnuje kontrola, sebepotlačování a naše zalíbení v nich, vyžaduje pozornost. Učit se neznamená, že na sebe uvalíme tvrdou kázeň, nýbrž to že sám akt učení obsahuje vlastní disciplínu, která s nucením nemá nic společné.

Abychom byli schopni odmítnout každou autoritu (mluvíme o autoritě psychické, nikoli zákonné - o autoritě náboženských organizací, tradic, zkušeností atd.), musíme se podívat a doopravdy studovat, proč je vlastně člověk tak strašně poslušný. Současně je ovšem zapotřebí zbavit se všeho odsuzování a ospravedlňování, všech souhlasných a nesouhlasných názorů. Přijmout něčí autoritu a současně ji studovat nelze. Má to je třeba svobody. Když zkoumáme vnitřní autoritu, odmítáme celou její strukturu, a už samo toto odmítnutí je světlem mysli, která je volná - protože bez autority. Bedlivé studium zahrnuje negaci všeho, co bylo považováno za hodnotné, jako je například vnější kázeň, vůdcovství anebo idealismus. Naše studium není tedy uloženou disciplínou, nýbrž jejím opakem. Negace se stává pozitivním aktem. Když odmítneme vše, co je považováno za psychicky důležité, mysl se neobyčejně zklidní.

Vidíme tedy, že k uklidnění mysli nepřispívá její kontrola ani ponor do něčeho, v čem se ztratí jako děcko, které dostalo zajímavou hračku: načas je pokoj, ale vemte mu ji, a začne vyvádět jako předtím. Hračky podobného druhu máme všichni. Vtahují nás do sebe a my si myslíme, že díky nim máme v sobě klid. Ale kdo se své činnosti oddává tímto způsobem - a může jít o cokoliv, o vědu či o literaturu -, je pouze absorbován svou hračkou a to nemá nic společného s vnitřním klidem.

Jediné zmlknutí, které známe, nastává, když na chvíli ustane šumot myšlení. Ale to není mlčení. Mlčení je něco úplně jiného - cosi jako krása a láska. Není to výsledek zklidněné mysli, není to dílo mozkových buněk, které něco pochopily a naléhají, abyste proboha už byli zticha. Pak by šlo pouze o jejich výplod. Mlčení se nedostaví, ani když nám svitne, že pozorovatel je pozorované. Vnitřní tření sice ustane, ale není to ještě mlčení.

Čekáte teď asi, že vám popíši, co mlčení je, abyste o tom popřemýšleli, doma si to s něčím to srovnali - a pak to pohrbili. Jenomže je to nepopsatelné. Popsat lze pouze to, co víme. Volnost, která neví, se otevírá, když každodenně umíráte vůči všemu, co jste poznali: vůči ránám i lichotkám, vůči představám, které v sobě nosíte - vůči všem svým zkušenostem. Když takhle pokaždé znovu umřete, vaše mozkové buňky jsou stále čerstvé, mladé - nevinné. Ale ani tato nevinnost, mladost a jakási něha netvoří ještě nádheru mlčení.

A mlčení, které není pouhým ukončením hluku, je pouze malý začátek. Je to jako když nepatrným otvorem zahlédnete obrovitý, kypící oceán, jeho nezměrnost a bezčasí. Těmto slovům neporozumíte, pokud jste nepochopili strukturu vědomí a podstatu utrpení, zoufalství a potěchy a pokud se vaše mozkové buňky nezharmonizovaly. Pak teprve byste se možná přiblížili mystériu, které nikdo nemůže poodhrnout za vás - a které nikdo nemůže ani zničit. Mysl, která je živá, je bezestředným tichem. Nemá prostor ani čas; je bez hranic. Je jedinou pravdou a jedinou skutečností.

Volnost, která neví: Kapitola XIV

Jiddu Krishnamurti
volnost která neví svoboda sebepoznání sloboda sebapoznanie čas Krišnamurti

suntzuart

the 48 laws of power